O začátcích a koncích

Umění ukončovat věci v životě i přijímat změny, které život přináší

Začátky i konce spolu úzce souvisejí, jsou stejně důležité pro fungování všech věcí i zajištění koloběhu života. Někdo se sice může bát pouštět se do nových věcí, začínat něco nového (většinou proto, že má špatné předchozí zkušenosti), může mít obavy z toho, co ho čeká, obavy z neznáma, ale myslím si, že ve spojitosti se začátky většinou převládá určitá naděje, že se splní naše přání a očekávání, že získáme nové zážitky a zkušenosti, že poznáme něco nového, co nám obohatí náš život. V člověku se může probouzet nová energie plná nadšení a pozitivních představ podobně jako se na jaře vše probouzí a ožívá a člověka zaplavuje nová energie, což je jistě úžasné a člověk by si to měl užít, ale přeci jen je dobré i při tom všem zůstávat nohama na zemi, nemít přehnaná očekávání a nevrhat se do věcí, vztahů či činností po hlavě. I v těchto věcech je přínosné používat svůj rozum, který by měl korigovat naše emoce a udržovat nás ve fyzické realitě.

Co se týká procesu ukončování, tak s ním už nejsou spojovány takové pozitivní energie jako s těmi začátky, ba naopak konce lidé většinou nemají moc rádi nebo se jich bojí, protože je spojují s určitou bolestí a negativními emocemi (smutkem, lítostí nebo naopak hněvem a zlostí, jež se mohou projevit i v hádkách a konfliktech s druhými lidmi), lidé se mohou bát samoty a prázdnoty, která může nastat, ale i neznáma, co bude dále, jak bude dále vypadat jejich život... Konce lidé spojují vesměs s nepříjemnými věcmi či změnami, často i s nějakou ztrátou, že přijdou o něco či někoho, co měli rádi či co jim dávalo určitý pocit jistoty a bezpečí. Konce jsou většinou provázeny jakousi vnitřní, duševní smrtí anebo fyzickou smrtí, kdy něco či někdo odchází, aby mohlo přijít něco nového. Ať už duševní či fyzická smrt je mnohými lidmi stále vnímána negativně, se strachem a někdy i odporem, nepřijetím, jako něco nepatřičného, s čím se velice těžko vyrovnávají a smiřují, i když je přirozenou součástí života. Za našimi strachy však stojí právě hluboký strach z vlastní smrti, na kterou není většina lidí připravena, i když už jen přijetí faktu, že jednou zemřeme, a to s láskou a poklidem, může člověku hodně ulevit a můžeme si pak i lépe vychutnávat samotný život. Na východě se lidé na svou smrt už dopředu psychicky připravují a i původní civilizace jako např. Indiáni jsou vychováváni v souladu s přírodou a přírodními cykly, jejichž součástí je i smrt, a proto i smrt jinak vnímají a přistupují k ní. Hodně v tom pomáhá víra v existenci něčeho většího a inteligentního, co nás přesahuje i že nejsme jenom tělo, které si po naplnění svých pozemských dnů vezme zpět matička Země, ale že máme i duši, která je nesmrtelná a ta po fyzické smrti těla nezaniká, ale pokračuje do jiných úrovní, aby se pak opět vtělila v dalším životě do nového fyzického těla a pokračovala v získávání nových zkušeností a poznání.

Konce tedy nejsou definitivní, jsou jen přerodem, mostem k něčemu novému. A takto je dobré vnímat i proces ukončování, ať už vztahů, zaměstnání či jiných oblastí a úrovní člověka a života. Týká se to i ukončování etap v našem životě, abychom dokázali vše, co jsme prožili v daném období, ať to bylo příjemné či nepříjemné, s klidem a mírem v duši přijmout a zpracovat si to, dojít k určitému poznání, pochopení, co nám to přineslo, co jsme se o sobě dozvěděli, co jsme se od druhých naučili, do jaké míry jsme se změnili a někam se posunuli či jak bychom měli na sobě dále zapracovat, na svých slabinách a nedostatcích. Pokud však chceme začít něco nového, např. nový vztah, je třeba, abychom měli svoji minulost i své předchozí partnerské vztahy uzavřené a zpracované, a to na všech úrovních, tedy jak fyzické, tak i emocionální, mentální, duševní a duchovní. V citech bychom měli mít rovněž jasno. K předchozím partnerům by už neměly přetrvávat žádné negativní emoce, žádné výčitky, pocity viny či nějakého ublížení, ale vše by mělo být zharmonizované alespoň v tom smyslu, že budeme mít ke svým bývalým partnerům neutrální vztah bez nějaké emocionální zaujatosti. Jestliže tam budou ještě nějaké city, což je pochopitelné, pokud jsme měli alespoň trochu rádi svůj protějšek, tak na to je lékem asi jen čas, city hned tak nezmizí. Ale je dobré se aspoň oprostit od vzpomínek na své partnery i na to, co jsme s nimi prožili a pomyslně vše odevzdat naší minulosti, abychom se mohli zaměřit na přítomnost a připravit se na příchod nových věcí, vztahů, změn.

Je opravdu důležité umět ve správnou chvíli ukončit vztahy, které nefungují (partnerské, přátelské), nebo takové činnosti či práci, které nás nenaplňují, jen nám berou energii. I když jsou to nepříjemná rozhodnutí, je třeba je učinit, pokud nejsme dlouhodobě spokojeni a naplněni, obzvláště pokud se vše podepisuje i na naší psychice a našem zdraví. Přičemž ukončení něčeho znamená dořešit všechny věci, které zůstaly otevřené, nedořešené a které je třeba pro ukončení uzavřit, zpracovat si to, něco v sobě přijmout, smířit se s tím, odpustit sobě i druhým... Pokud se jedná i o děti - v případě rozvodu se domluvit na výchově a péči o děti, jak to bude dále probíhat, nastavit jasná pravidla, která by měly obě strany dodržovat a jednat tak, aby bylo vše hlavně v zájmu dětí. Je také důležité zharmonizovat vztahy s konkrétními lidmi - odcházet ze vztahu či zaměstnání pokud možno vždy v harmonii a míru, jednat slušně, čestně a férově, bez nějakých hysterických emocí, podrazů či naschválů, a to i kdyby se k nám druhá strana chovala sebehůře (což se pak může protějšku vrátit dle karmického zákona), ale po nás se žádá čisté a slušné jednání a zvládnutí naší lekce, abychom se posunuli duchovně dále. A po tomto zpracování a ukončení je dobré se už k daným věcem opravdu nevracet, ani v myšlenkách, ani emocionálně se už nevracet k tomu, co bylo, ani fyzicky, udělat za tím tečku či tlustou čáru a jít s čistou hlavou dále. Týká se to i různých problémů a témat, která člověk řeší v sobě či s druhými lidmi, někdy i dlouhodobě, protože ne vše lze vyřešit hned a záleží i na různých okolnostech a podmínkách, které člověk má. Každopádně je vhodné se snažit řešit tyto věci s chladnou hlavou (a klidně i s odborníkem, psychologem) a dojít k nějakému závěru či řešení nebo poznání, i kdyby to mělo být pouhé uvědomění si něčeho, přijetí nějaké skutečnosti či rovnou změna současného stavu, který je už pro nás nepřijatelný. Ideální je, když se pak změny promítnou i do fyzického, reálného života, do chování a  jednání našeho i druhých lidí, a to pozitivním směrem.

Téma ukončování věcí a vztahů je opravdu široké a vždy bude provázeno mnohými otazníky, např. Je konec (rozvod, rozchod, odchod...) tím správným řešením? Nelze to řešit jinak? Kdy je ta pravá chvíle pro ukončení vztahu či práce, které nás nenaplňují? Uděláme dobře, či ne, když vztah (práci) ukončime? Proč s námi ukončil vztah náš protějšek? Proč se to stalo zrovna nám? Co bude dále? Jak se změní náš život? Najdeme si někoho jiného? Najdeme si novou práci? .......

Člověku to bude v hlavě asi trochu "šrotovat" a bude chvíli trvat, než se buď k něčemu rozhodne, anebo ve druhém případě, než vše "sedne" a než se se vším vyrovná. V prvním případě, pokud my uvažujeme, že něco ukončíme, tak určitě je dobré si vše pořádně a s jasnou hlavou promyslet, než se k něčemu odhodláme, zvážit možná pro a proti, co nám to přinese i vezme, jaké to bude mít důsledky v našem životě. A hlavně se řídit i svým srdcem, svými niternými pocity, jak nám s protějškem je, jestli nás vztah s ním naplňuje a dává nám něco i my jemu, jestli tam je vše, co považujeme ve vztahu za důležité, jestli jsme ve vztahu přijímáni a milováni takoví, jací jsme a můžeme být sami sebou a rozvíjet se, jestli se i partner snaží na sobě pracovat a záleží mu na vztahu i na nás atd... Co se týká ukončení v práci, tak se zamyslet, jak se v práci skutečně cítíme, a to i mezi kolegy, jestli je nám tam aspoň trochu dobře. Co nám práce přináší? Jak ji zvládáme a jak jsme v ní spokojeni? Do jaké míry nám bere energii a dává novou? Máme v práci prostor se projevit a realizovat se? Jsme dostatečně oceňování (odměňováni)? Nezasahuje práce až příliš do našeho soukromí a života, že nemáme téměř žádný volný čas pro sebe a pro své nejbližší? Do jaké míry působí práce na naše zdraví, na naši psychiku i tělo?

Pokud se ocitneme v situaci, že druhá strana ukončí s námi vztah, ať už partnerský či pracovní, tak to může být pro nás celkem šok, pokud už dopředu nevíme o nějakých indiciích, že něco není v pořádku a může nastat i ukončení vztahu, ale i to nás samozřejmě může hodně zaskočit a zarmoutit. Ale neměli bychom to brát zase tragicky, není to konec světa, i když se bohužel i takové věci v životě stávají a bývají dost bolestné. Je dobré si zachovat klid a přijmout situaci prostě takovou, jaká je. Některé věci asi nezměníme, obzvláště když se druhá strana tak rozhodne a má pro to své důvody, pak nám nezbyde nic jiného, než její rozhodnutí respektovat. Bude asi trvat určitou dobu, než se s tím smíříme a vyrovnáme a než se všechny rány zahojí... Pokud budeme mít na to sílu, můžeme se s protějškem rozloučit, poděkovat mu za prožité chvíle a popřát hodně štěstí, časem pak i druhé straně odpustit (hlavně kvůli sobě). Opět je důležité, aby rozchod s partnerem či partnerkou proběhl v harmonii, pokud možno si vše v klidu vyříkat, vyjasnit, promluvit si o tom, o důvodu rozchodu, o svých představách, snažit se porozumět druhé straně, proč tak učinila a vše přijmout. Jak se říká, vše je tak, jak má být. A to co můžeme v danou chvíli vnímat jako to nejhorší v životě, se s odstupem času může jevit v jiném světle a můžeme v tom spatřit i něco pozitivního pro nás, co nám to dalo do života. A je možné, že na nás čeká někde jiný protějšek, se kterým budeme šťastní. Je třeba si v sobě uchovávat naději i víru. Naše pevná víra v lepší zítřky a ve splnění našich přání nám může být v životě velkou oporou, zvláště v dobách nelehkých....

Vztahové a rodinné záležitosti i pracovní věci tedy bývají častými tématy, které v životě řešíme či jsme nuceni řešit. Určitou roli v životě však hrají také materiální věci a vůbec náš vztah k materii a hmotným předmětům, na kterých ještě mnohdy hodně lpíme, nedokážeme se od nich odpoutat nebo se jich dokonce zbavit, pokud jsou už opotřebované, zastaralé, neplní svou funkci či už pro nás nejsou přínosné. Ale protože k nim máme určitý vztah či se k nim vážou naše vzpomínky anebo prostě z principu, že jsou to naše věci, náš majetek, tak si je držíme, schraňujeme a nechceme je vyhazovat, ačkoliv nám zabírají místo a jsou už v podstatě "k ničemu". Přitom starou elektrotechniku můžeme dát do sběrny, obnošené oblečení do bazaru či kontejneru na textil, staré knihy a předměty do starožitnictví či antikvariátu nebo tyto věci nabídnout k prodeji na internetu, ať už zdarma či za pár korun (např. zachovalé oblečení či knížky, které mohou posloužit ještě druhým lidem), a hned se vzduch i prostor v našem domově pročistí a budeme se i sami lépe cítit. Staré věci s sebou nesou nejen vzpomínky, ale také energie a vazby na minulost a lidi, kteří byli její součástí, ačkoliv už nyní v našem životě nejsou. Proto předměty (dárky, fotky i poštovní či mailovou korespondenci), které nám připomínají naše bývalé partnery, ale také věci, z nichž už necítíme pozitivní energii, anebo už v sobě nemají žádnou energii, je vhodné dát s úctou k nim pryč. Umět se rozloučit jak s některými lidmi, tak i s fyzickými věcmi, jež byly součástí naší minulosti, je tedy rovněž důležité pro to, abychom se na všech rovinách odpoutali a osvobodili od naší minulosti, abychom ukončili jednu etapu svého života a mohli začít novou, která na nás čeká....

Když se však hlouběji zamyslíme, nový počátek i konec v sobě nese v podstatě každý den, každá činnost, každý úkon, každý prožitek, každá myšlenka i emoce, které s sebou nesou také svoji energii. Vše je součástí cyklu života a podléhá neustálé proměně. Takže se energie nikde neztrácí, pouze se přemění, transformuje zase v jinou energii. Pokud chceme žít v souladu sami se sebou, s přírodou i celým vesmírem, tak nesmíme lpět na těchto energiích a držet je v sobě nebo se k nim neustále vracet ve svých myšlenkách a emocích (myslet na to, co bylo či co bude). Abychom se mohli dále rozvíjet a růst, je třeba tyto věci ukončovat a nechat jejich energie odejít ze sebe i ze svého života, aby mohly přijít nové energie, které v danou chvíli zrovna potřebujeme. Je tedy důležité naučit se i ukončovat své myšlenkové procesy a emocionální stavy a mít své myšlenky i emoce pod kontrolou, aby na nás nepůsobily rušivě a disharmonicky a neodváděly nás od sebe sama i momentální fyzické reality. Když se to naučíme, bude pak pro nás snazší žít vědomě v přítomnosti. Aneb to co bylo před chvílí - co jsme zažívali a prožívali (na co jsme mysleli), to právě tady a teď už není pro nás aktuální, je to už součástí naší minulosti. Plné prožívání přítomného okamžiku s čistou myslí i srdcem v sobě nese osvobození od starých vazeb, emocí i utrpení a přináší nám nové možnosti, inspiraci, poznání i spoustu příležitostí, jak učinit svůj život krásným a naplněným a sebe i druhé šťastnými...

Rituály spojené se začínáním či ukončováním...

Ani nám to nepřijde, ale v podstatě jsme si navykli na určité rituály, které automaticky provádíme na začátku či konci dne nebo v jeho průběhu, při prvním kontaktu s druhými lidmi i při rozloučení s nimi, při začínání určitých činností nebo při jejjich ukončování. Je to např. známý pozdrav Dobrý den, Dobré ráno, Ahoj, kterými začínáme kontakt s ostatními a už z něho vyzařuje i naše energie, kterou druhým předáváme. Ukončujeme jej opět rozloučením Ahoj či Na shledanou, Měj(te) se pěkně... Rituálem je ale také prvotní seznámení a představení se s druhou stranou, což může zahrnovat i podání ruky a u neformálního, přátelského setkání i objetí či letmý polibek na tváře. Přičemž velkou roli zde hraje samotný pohled do očí, kterým si obě strany vyměňují energii i spoustu podvědomých informací o sobě navzájem.

Rituálem ale může být i přání, modlitba či prosba vyslovená v duchu či nahlas na začátku dne a směřovaná sobě či druhým lidem. Např.: "Ať mám dnes hezký a úspěšný den!" "Ať se Ti dnes vše daří!" Nebo prosba Vesmíru či Bohu, např.: "Prosím Bože o lásku, péči, podporu, ochranu i pomoc pro moji rodinu (pro mé děti / partnera / rodiče) se vším, co potřebují, a to po celý dnešní den. Děkuji". Či "Prosím Bože o přízeň a pomoc se vším, co budu dnes řešit, ať vše co nejlépe zvládnu a dobře to dopadne! Děkuji".

Každý máme i svoje vlastní rituály, někdo ráno cvičí či medituje, někdo chodí ven běhat či si dá studenou sprchu, která ho probere a nabudí do nového dne. Pro někoho je rituálem kafíčko či venčení pejska, nebo poslech příjemné hudby, která ho naladí na nadcházející den. Jsou to činnosti, které děláme vesměs rádi a pomáhají nám vstoupit s lepším pocitem do nového dne, abychom si ho užili a smysluplně ho prožili. Večer zase můžeme mít jiné rituály, anebo provádíme tytéž co ráno, pokud jsme tak zvyklí a pomáhají nám se uvolnit a naladit se zase na večerní energie. Projít se venku, dát si sprchu, a pak si za tmy zapálit svíčku a zameditovat si může být velice příjemné, ale každý to máme jinak....

Poděkování je posvátným rituálem, při kterém z nás proudí energie úcty a vděčnosti za dary, které dostáváme, ať už od ostatních lidí, přírody či z duchovní sféry. Můžeme poděkovat druhým za jejich ochotu, vstřícnost, pomoc, energii i čas, který nám věnovali, za pozornosti a dárky, které jsme od nich dostali, ale také třeba poděkovat za oběd, který pro nás připravili (a při tom v duchu poděkovat i všem dalším lidem, kteří se podíleli, i když nepřímo, na obědě - např. na pěstování plodin, na jejich zpracování, přepravě či prodeji potravin, z nichž byl oběd připraven, a při tom poděkovat i samotné matičce Zemi, která nás svými dary vyživuje a sytí). Můžeme druhým poděkovat i za jejich návštěvu, za setkání, za příjemnou společnost a prožité chvilky s nimi. Na konci dne, večer před spaním, zase můžeme poděkovat Vesmíru či Bohu za prožitý den i za možnost být s konkrétními lidmi, můžeme poděkovat za vše, co jsme v ten den prožili i za zkušenosti, které jsme získali. Můžeme si udělat pro sebe i krátkou sebereflexi dne, projít si v mysli, jak nám dnes bylo, jak jsme se cítili, co jsme pěkného zažili, pochválit se za to, co se nám podařilo, a pokud vyvstaly během dne nějaké záležitosti k řešení, tak se už jimi před spaním nezabývat a netrápit se tím, ale nechat jejich řešení na další den, abysme mohli v klidu usnout a ukončit prožitý den.

Odpuštění je stěžejním rituálem v jakýchkoliv vztazích, partnerských, rodinných, přátelských i pracovních a mělo by být jejich přirozenou součástí, tedy měli bychom se naučit jeden druhému si vzájemně odpouštět i odpouštět sami sobě. Bez odpuštění se bohužel nedostaneme v osobním rozvoji dále ani vztahy nebudou fungovat tak, jak by měli. Více v sekci  Léčivá síla odpuštění.