Sami sobě učitelem

 

Sami sebe každou vteřinu svého života prověřujeme a odhalujeme, připomínáme si, kým jsme. Máme jedinečnou příležitost se učit od sebe a stačí tak málo – pouze chtít a vnímat.. Na co člověk pomyslí, co řekne, jak se zachová – na to mu přichází když ne okamžitě, tak později reakce (od sebe sama, potažmo verbálně či neverbálně od okolí), a to zda jeho myšlenky, slova i činy byly v souladu s jeho nitrem i v souladu s vesmírnými zákony.. Někdy tyto signály člověk nevnímá, přehlíží či ignoruje, ať už vědomě či nevědomě, třeba proto, že má právě hlavu plnou starostí a problémů, že musí řešit vnější záležitosti a nemá prostor ani klid pro naladění se na své nitro. Otevřený a vnímavý člověk tyto signály vycítí a rozpozná, na čem je, podle toho, zda v jeho nejhlubším nitru vyvolaly příjemný či nepříjemný pocit. Jakoby slyšel uvnitř sebe: „Ta pochvala, kterou jsem dal protějšku, byla na místě, cítím, že jsem udělal dobře.. Nebo: „Toto jsem mohl říci jinak, toto raději neříkat, protože to nebylo v té situaci vhodné a bylo vidět, že se to dotklo protějšku.. Příště si dám větší pozor a budu uvážlivě volit svá slova“. Nebo v jiném případě, něco se nám podaří - umět se sám pochválit, říci si: "To se mi povedlo, to jsem ale šikula":-).

Vše je to o naší vnitřní komunikaci, při které si dáváme zpětnou vazbu (co si myslím, že jsem udělal správně či co jsem mohl udělat jinak – třeba lépe). Někdy to v nějaké situaci hned vycítíme, jindy nám mohou přicházet informace k naší osobě, potažmo k celé situaci, v průběhu dne či následujících dní. Určitě je však dobré provést si na závěr dne, nejlépe v klidnější večerní atmosféře, reflexi toho, co jsme za ten den prožili a co si z něho odnášíme. Přičemž se nemusíme v myšlenkách vracet ke všemu, spíše k tomu, co nám nejvíce utkvělo v paměti. Naše reflexe může mít podobu zamyšlení se nad sebou, co jsem během dne zažil, čím jsem si prošel, jak jsem se při tom cítil, na co myslel, jak se choval a jednal, jak reagovalo okolí... V podstatě tím reflektujeme sebe i situace, jak jsme je zvládli a jak nám při tom bylo.. Sami sebe vidíme z odstupu, jako bychom byli herci na jevišti a současně sebe z dálky pozorovali, jak hrajeme...

Chce to být ale k sobě upřímný a umět pojmenovat své pocity, emoce i jednání, nejen to příjemné, ale i to negativní v sobě – i svůj hněv, zlost, agresi či strach, smutek, lítost, bezmoc, beznaděj aj., které jsme třeba v sobě cítili. Přiznat si je a přijmout je, že jsou naší součástí tak jako den a noc, jako světlo i tma jsou součástí života.. Rozhodně bychom však neměli své emoce potlačovat, protože pak na nás mohou působit destruktivně. Spíše se je naučit správnou formou projevovat, ať už se někomu vypovídat, ventilovat druhému, co uvnitř cítíme, jak určité věci vnímáme, co nás štve a trápí, klidně dát průchod i slzám, ať se to nepříjemné a bolestivé v nás odplaví.. Negativní emoce můžeme uvolnit i při fyzické práci, sportu či jakékoliv tvůrčí činnosti (malování, psaní aj.), hlavně to v sobě nenechávat...

Je dobré se i zamyslet nad tím, co bylo vlastně příčinou našich emocí a nálad, co nás třeba rozladilo, rozhněvalo, co způsobilo, že jsme začali v sobě pociťovat úzkost či strach? Bylo to pocitem osamění a prázdnoty, či v nás vyvolaly nějaké emoce naše vzpomínky a podobné zážitky a zkušenosti z naší minulosti? Nebo v nás něco aktivovali druzí lidé, kteří nám jen připomněli naše slabiny a nedostatky, či nevyřešené vztahy s našimi blízkými? Nebo se v nás začaly objevovat pocity viny - vůči komu a za co? A jsou na místě či nejsou vůbec opodstatněné a my se tím zbytečně trápíme?

Je to tedy nejen o uvědomění si svých niterných procesů, co se v nás děje, ale také o jejich zpracování, rozebrat si to, všímat si i těch příčin, proč, z jakého důvodu, co tomu předcházelo? Hledat souvislosti, umět se podívat na věc i z nadhledu či očima druhého člověka aneb pravda je vždy relativní stejně jako vnímání dobrého a špatného, i třeba v chování a jednání lidí.. V podstatě nic není špatné, člověk vždy jedná v danou chvíli nejlépe jak umí, podle svého momentálního stavu, schopností a možností, takže nemá smysl takto věci škatulkovat. Spíše vidět v té sebereflexi a vlastní analýze možnost, jak sám sebe zlepšovat a zdokonalovat, jak si zpracovávat svoje věci a dále se rozvíjet..

Při komunikaci se sebou i s druhými určitě naslouchejme svému niternému hlasu, který nás správně vede...Je to ten tichý, jemný, milující hlas vycházející z našich hlubin, z naší duše, ačkoliv se nám může zdát, jakoby jsme ho slyšeli odkudsi z povzdálí..Vyvolává v nás příjemný pocit. Cítíme, že má v sobě bezmeznou lásku i moudrost, rozhodně nám nepřikazuje ani nás nikam netlačí (to musíš, to nesmíš, půjdeš tam či onam - ne, to není on, nevychází z naší mysli, ale proudí přes naše srdce a naše pocity), nehodnotí ani nekritizuje, nerozhoduje za nás, ponechává nám vždy možnost výběru a volby cesty, abychom se sami svobodně rozhodli. Sám nám předkládá jednu z možných cest a variant, která však vede v duchu lásky, harmonie a souladu, jež se přenesou i do našeho života, pokud se vydáme touto cestou..

A tato cesta je cestou naší duše - duše láskyplné, tvůrčí, svobodné a radostné. Hlas naší duše se projevuje v našich pocitech, skrze které s námi komunikuje. Když je naše duše šťastná, jsme i my šťastní a spokojení, je nám hezky a příjemně. Když se něčím trápíme, trápí se i naše duše. Je s námi úzce propojena, zažívá s námi "dobré i zlé", ale stále si přeje pro nás to nejlepší. Ráda nás bude vést, pokud jí dáme prostor. Stačí sledovat své pocity, příjemné i nepříjemné, a jednat podle toho, jak to cítíme. Pokud budeme mít z něčeho dobrý pocit (bude nás to "hřát" u srdce a s námi pozitivně rezonovat), znamená to, že je to s námi v souladu, a je velká pravděpodobnost, že se nám bude v dané věci dařit či to prostě dobře dopadne. Pokud budeme mít z něčeho špatný pocit, znamená to, že to není v souladu s naší duší, s naším nitrem a nemáme se do konkrétní věci pouštět, anebo jí máme zanechat, pokud se jí už věnujeme. Stejně tak když se nám v něčem nedaří a jsme nespokojení, je to nejprve signál ke změně našeho pohledu a přístupu k věci, avšak když ani to nepomůže, nemá smysl v dané věci pokračovat, ale raději změnit činnost a věnovat se tomu, co nám jde a při čem se cítíme dobře... Špatný vnitřní pocit z něčeho či někoho může být předzvěstí mnoha různých problémů, komplikací a nepříjemností. Jasně je nám sdělováno, že na této cestě kvítí nepokvete. Při jakémkoliv rozhodování, kdy si máme vybrat z více variant tu správnou, je dobré si položit otázku, z čeho mám lepší pocit? Cítím lépe první variantu nebo tu druhou či třetí? A podle svého pocitu se rozhodnout. Chce to ale důvěřovat svým pocitům a své duši, která nás povede tím správným směrem...

Naslouchejme tedy svému nitru, svým pocitům, své intuici stejně jako nasloucháme svým tělesným potřebám, a když máme hlad, tak se najíme, či když jsme unavení a přepracovaní, tak si odpočineme, a když ne dobrovolně, tak nás k tomu sama nemoc přiměje...Určité věci jsou pro nás zcela přirozené a jistě by stálo za to věnovat pozornost i svým niterným pochodům, myšlenkám, emocím, pocitům a náladám, které nám sdělují důležité informace, co a jak prožíváme, co se v nás odehrává a děje. Poznáváme tím sami sebe, jací jsme..A díky tomu můžeme na sobě více pracovat, rozvíjet se a snažit se žít tak, jak si přejeme, v harmonii a lásce se sebou i s okolím.