Karel Funk

Z látky snů minulosti tkáme skutečnost dneška.

Vyzařováním lásky, radosti, harmonie, pochopení si tvoříme ve své auře koridor, po kterém k nám totéž proniká.

Procítění sounáležitosti ve vnímání krásy a dobra navodí v našich duších hvězdné chvilky, které nám pomohou vyplnit potřebu svátečnosti, která nám často chybí, a stanou se světlými body i milníky, které lidstvo na své pouti stále hledá.

Mnohdy modlitba za někoho, soucítění a účastenství stačí, abychom zahřáli a oživili srdce, zatrpklá a ztuhlá ranami života, pod kterými ztratila víru a naději.

Mějme úctu k utrpení druhých. Oni už mají tu milost, že si to své odžívají a nikdo nevíme, zda totéž na nás teprve nečeká.

Každá jiskřička lásky a odpuštění v tajné komůrce nitra bude jednou bohatstvím, které světelná bytost u prahu do duchovních světů nepřehlédne.

Jen ve zdejším světě můžeme vydobýt a rozdávat poklady lásky a harmonie. Jen co jsme si tady vydobyli ve svém nitru, odnášíme si s sebou na druhý břeh. Tam jsme pak závislí na přinesené hřivně a na lásce druhých bytostí.

Láska neumírá. Přede svoje svazky mezi námi a duchovním světem.

Jen z pólu klidu, ticha a oproštění se ode všeho oceníme pól radosti a plnosti života.

Naučme se mlčet a snít, ale i poctivěji rozeznávat, ctít a vyhledávat krásu, abychom mohli tím účinněji a zodpovědněji jednat. Jsou to dvě misky jedné váhy.

Jen touží-li člověk, aby okolí bylo skrze něho naplňováno stále kvalitnějším obsahem, probouzí se v něm pravý život.

Vlastním zkvalitněním se stáváme vnímavějšími pro skutečné potřeby druhých, i bohatšími k rozdávání.

Stáváme-li se sluníčkem lásky, moudře jednající, roztavují se naše nižší podvědomé substance, aniž bychom museli vykonávat nějaké složité duchovní praktiky.

Nepomohou cvičení, vzniklá třeba před tisíciletími a tisíce kilometrů daleko, nejsme-li hodní a laskaví na člověka, který žije dnes vedle nás.

Duchovnost není v samoúčelném odpoutávání se od pozemského, jen od přílišného lpění na něm a v porozumění mu z vyššího hlediska.

K tomu, abychom nehledali marně dokonalou Cestu, musíme být nejprve sami opravdovými žáky.

Duchovní cesta není něco, co bychom jednou provždy měli. Neustále ji ztrácíme a obnovujeme. Když se v nějakém stavu chceme "zahnízdit", ztrácíme ho, protože zapomínáme na jeho dárce, na Boha.