Al Bielek: Dostal jsem se do roku 2137

18.05.2015 19:06

Al Bielek se v létě roku 1943 účastnil Filadelfského experimentu, jehož podstatou mělo být zneviditelnění torpédoborce USS Eldridge. Plavidlo údajně skutečně zmizelo a cestovalo několik sekund v čase.

Bielek později vypověděl, že se během této doby ocitl v roce 2137. Ležel v nemocnici, kde strávil nejméně šest týdnů. Lékaři používali vibrační a světelné nástroje. Dále uvedl, že z mapy zmizela Florida a Atlanta ve státě Georgia ležela na pobřeží oceánu. Velká jezera se spojila v jedno velké jezero. To vše se dozvěděl z televize, která na jeho pokoji vysílala nepřetržitě zprávy.

Zmínil také, že na Zemi žilo pouhých 300 miliónů lidí, z toho 50 miliónů na území USA. Nešlo ale o Američany v dnešním slova smyslu, z mapy světa zmizeli i Kanaďané.

Filadelfský experiment

Na podzim 1943 se při opakování téhož experimentu dostal údajně až do roku 2749 a prožil v něm dva roky. Zde viděl města plovoucí po oceánech. Společnost už neřídila žádná vláda, ale jakási umělá inteligence schopná telepatické komunikace.                                                                                                   

Al Bielek, uznávaný přednášející o slavném „Filadelfském experimentu“, o pokusech s cestováním časem a kontrolou mysli v rámci „Projektu Montauk“, nedávno hovořil se skupinou The Scribe v Yelmu.

„Budu hovořit o posledním stadiu projektu Phoenix III. a některých aspektech s ním souvisejících. K projektu jsem se připojil v roce 1953 jako Al Bielek. Pracoval jsem na využívání rozhraní mezi počítačem a lidským vědomím, které řídilo poslední fázi operace vytváření časového tunelu, jak o tom hovoří kniha Montauk Project. Bylo zde mnoho problémů, protože práce byly velmi obtížné a přístroje nepracovaly správně. Angažoval jsem se zde jako Al Bielek. Preston Nichols se angažoval jako Preston Nichols a Duncan Cameron (můj bratr) se angažoval v jiném těle, do kterého bylo vloženo vědomí Duncana Camerona, aniž si pamatoval cokoli o své předcházející činnosti ve Philadelphia Experimentu.

Technologie pro časové tunely byla poskytnuta mimozemskými skupinami z oblasti Orionu, v první řadě skupinou Leveronů (hybridní rasa negativních reptiloidů). Technická skupina, která nás zaškolovala a poskytovala většinu technické pomoci, byla skupina ze Siria A. Byly to vysoce vědecky vzdělané, ale materialisticky orientované bytosti, kterým chyběly pozitivní emoce. Možná neměly špatné srdce, ale postupovaly špatným směrem, protože měly dlouhodobé smlouvy na spolupráci s Orion Empire, které je zavazovaly poskytovat jim technické poznatky a potřebnou pomoc. Právě tato skupina tajně vyvinula pro naši vládu (USA) vysoce automatizovanou technologii a techniku pro Mind Control (kontrola mysli), která měla změnit západní společnost v snadno ovladatelnou, technicky vyspělou a materialisticky orientovanou společnost.

Kolem projektu se pohybovalo mnoho malých šedivých mimozemšťanů (Greys; Šedí), ale na projektu se podílela i další skupina Antaresanů, která zde působila v roli pozorovatelů. Antaresané byli velmi lidští, velmi šťastní a veselí lidé. Nemohu říci, že by měli lidského ducha. Ve skutečnosti nemyslím, že by mohli být s námi anatomicky shodní. Proč tam byli, nevím. Nic nedělali. Byli to pouze přísedící (pozorovatelé).

Mimozemšťané poskytli odborné znalosti a hardware, který přenesli z jejich počítačů do amerického počítače IBM 360. Ten byl v té době teprve ve zkušebním provozu a prováděly se na něm některé změny. Já (Al Bielek) jsem byl intenzivně zapojen do systémové činnosti související s vytvářením časového tunelu. To byla technologie mimozemšťanů, protože my jsme dosud nezvládali nutnou teorii. To, co jsme mohli my nabídnout, byla technická způsobilost a technologická odborná znalost konstruování hardware.

Realizátorem byla americká společnost ITT (dceřinná společnost Kruppa). Všechno se odehrávalo pod prověřením na úrovni „Black Card“, což je asi nejvyšší možná úroveň prověření (utajení), o jejíž existenci většina lidí dokonce ani neví. Znamená to, že tento projekt je takovou hlubokou černou dírou, ve které všechno zmizí, nikdo k záznamům nemá přístup. Zahrnuje to i záznamy nákupního oddělení a vyúčtování nákupů strojů a přístrojů pro tyto projekty, takže nikdo zvenčí nikdy nemůže provést kontrolu výdajů a spočítat skutečné náklady, které musí být nutně obrovské. Je to důvod, proč se hovoří o „černém projektu“, který není ojedinělý.

Časové tunely se dostaly do plného provozu v roce 1977, protože bylo nezbytné provádět mnoho změn a úprav hardware. Do roku 1979 byly získány veškeré požadované výsledky, ale v noci 12. srpna 1983 byl projekt záměrně zničen sabotáží zevnitř. Ale to, co bylo dosaženo, je neuvěřitelné.

Jedním ze záměrů projektu Phoenix v rámci využití časových tunelů bylo poskytování podpory marťanské kolonii, která byla na Marsu od počátku roku 1970.

Byly tam nalezeny ruiny několika podzemních měst a v nich mnoho artefaktů a také byla potvrzena existence skalního monumentu, známého jako „tvář“, a ruiny zařízení neznámého určení poněkud připomínající odbavovací část letiště. První expedice na Mars se odehrála již 22. května 1962, ale Němci zde měli svoji základnu již od roku 1947. To, co bylo nalezeno na povrchu, indikovalo, že je mnohem více ještě pohřbeno. Neměli jsme ale ve vybavení těžké zemní stroje, nezbytné pro odkryvové práce.

Odeslali jsme kódovanou zprávu o nálezech ruin zpět na Zem:

„Jsou zde podzemní instalace, viděli jsme otevřené vchody i zapečetěné vchody. Řekněte nám, co dělat“? Zpráva došla do vedení Montauk projektu, kde si vyžádali souřadnice těchto lokalit a časoprostorovým tunelem tam poslali (do minulého časového období Marsu) nejprve plně automatizovaného robota, který zjistil, že časoprostorový tunel vyústil do rozsáhlé jeskyně. Tam pak z Montauku poslali první průzkumníky, což byli Duncan s Bielekem. Tato první posádka Montauku tedy prozkoumávala podzemí Marsu. A byli tam pravděpodobně později i jiní. Duncan s Bielekem se průzkumu účastnili několikrát. Bielek říká, že našli všechny druhy artefaktů, také dosud funkční podzemní osvětlovací systém a výkonový systém. Podařilo se nám tyto systémy znovu uvést do provozu. Bylo nalezeno mnoho artefaktů, záznamových souborů, všechny uložené v obrovské jeskyni, která vypadala jako by byla obrovským skladištěm. Grafické záznamy byly v neznámém jazyce, který jsme nebyli schopni přečíst. Po návratu na Zem jsme všichni prošli takzvanou „poletovou rozpravou“, během níž nám byly z mysli odebrány elektronickou cestou všechny vzpomínky související s projektem. Vedení projektu Montauk doufalo, že vymazání paměti bude trvalé, což se nepotvrdilo a vzpomínky se časem zase plně obnovily, díky odlišné struktuře lidského mozku a sídle lidského vědomí ve vyšší dimenzi. Při výzkumných cestách do podzemí Marsu jsme tam našli zbytky staré civilizace, která předcházela naši a to byla velmi nezvyklá. Viděli jsme, že zanechané artefakty patřily jedné z největších civilizací a uvědomili jsme si, že oni doslova zemřeli tam, kde stáli a pracovali, aniž přerušili svoji práci. Přežívali zřejmě v podzemí, vědomě, protože jejich kruhová města byla dávno zničená.

Z toho, co vím, část Marťanů přežila jakýsi útok, při němž bylo zničeno vše, co se nacházelo na povrchu. Poté část z nich odešla na Zem a zbytek se rozhodl zůstat na Marsu ve svých podzemních městech. Když jejich potomci posléze vymřeli, vymřela s nimi celá rasa na Marsu. Je to dost divný pocit, který si uvědomujete při setkání se zbytky zanechané vymřelou rasou v podzemní této planety. Jakoby jen na krátko odešli a veškerý svůj hardware zde zanechali“.

TS: Z Vaší zkušenosti na Marsu vyplývá, že jste prošel časovým tunelem – jeden krok a byl jste na Marsu. Co jste tam viděl?

AB: Vlastně jsem na povrchu Marsu nikdy nebyl. Byli jsme jen pod zemí. Na začátek příběhu se musíme vrátit ke knize Alternativa 3. Britská televizní produkce nastínila možnost, že máme základny na Marsu, jednu nebo možná více, spolupracující?? s vládou Spojených států. Nevím, jestli v tom jsou i Rusové nebo mimozemšťané. Mají základny na povrchu. Je to skutečná světová vládní operace, není to jen o vládě Spojených států.

Kolem roku 1969 pobývali na povrchu Marsu a našli tam zapečetěné vchody do podzemí. Věděli, že tam dole něco je. Říkalo se, že tam jsou artefakty starodávné civilizace pohřbené pod zemí, protože stopy civilizace bylo možné najít i na povrchu – rozbořená města, podle odhadů NASA 250- až 300 000 let stará. Všechny vchody ale byly zablokované, odříznuté od podzemí. Takže na konci 70. let se NASA obrátila na projekt Montauk a Phoenix: „Můžete pro nás něco udělat? Nemůžeme se dostat do podzemí na Marsu. A odpověď: „ Ano, myslím, že můžeme. Dejte nám nějaké souřadnice na povrchu planety. My začneme na astronomických výpočtech.“ Což udělali a údaje zadali do počítače. Potřebovali dva lidi a stalo se, že jsem to byl já a Duncan.

TS: Proč dva?

AB: Aby vzájemně potvrdili, co ten druhý uvidí a také pro případ, že by byly v podzemí nějaké problémy. Ve skutečnosti netušili, co tam dole je. Takže poslali nás dva a my jsme vystoupili v podzemí (s použitím časoprostorového tunelu z Montauku, který byl vynalezen v rámci projektu Filadelfia). Potřebovali jsme nějaké světlo. Měli jsme si tehdy vzít nějaké s sebou. Později, pokud si vzpomínám, se nám podařilo najít nějaké tamní zdroje světla a nahodili jsme je. V závěru jsme zjistili, že poslední z Marťanů, pokud je tak chcete nazývat, zemřeli odhadem tak před 10- až 20 000 lety pod zemí a vše, co zůstalo po jejich civilizaci, tam zanechali. Našli jsme velké množství sochařského umění, které poukazovalo na to, že byli v jakémsi směru nábožensky zaměření.

TS: Jak ty sochy vypadaly? Jak byly vysoké?

AB: Běžně 180, 210, 240 cm vysoké, kamenné a vykládané drahokamy či jiným zdobením.

SS: Podobaly se lidem?

AB: Ano. Byly velmi dobře zachovalé. Dále jsme našli archivy a mnoho vědeckotechnického zařízení. Objevili jsme i elektronické vybavení, tuny a tuny materiálu. A poté se zrodila další historka….. Nevzpomněl jsem si na to, dokud mi to asi před týdnem Duncan nepřipomněl. Řekl mi: Nezapomeň na těch 17 000 tun metrického zlata Marťanů, které odtamtud odnesli. Podle jeho vzpomínek to bylo velmi zvláštní zlato. Bylo asi pětkrát hustší než naše a mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Kam se podělo, to jsme neměli ponětí, ale bylo dopraveno do Montauku a odtamtud kamsi zmizelo. Uskutečnilo se několik úředně potvrzených exkurzí. A já s Duncanem jsme dostali nápad – jelikož bylo všechno řízeno počítačem, pojďme udělat jeden nebo dva výlety na vlastní pěst a provést vlastní průzkum. A tak jsme to udělali. Po naší druhé cestě na to přišli a byli jsme zastaveni. To bylo právě poté, co se Duncan dostal do archivů a našel ohromné množství záznamů civilizace pohřbené pod zemí.

SS: Co jste zjistili?

AB: On byl jediný, který to četl, já to neuměl.

SS: On vám o tom nic neřekl?

AB: Ne. No něco tenkrát zmínil, ale teď už si na nic nevzpomenu. Je to velmi zvláštní vzpomínka. Chvíli je jasná, chvíli zase ne a ta její část, kdy něco našel, není nikdy zcela čistá. Hned poté jsme byli odvoláni. Ale pamatuji se na něco z jejich aparatury, kterou jsme tam dole viděli. Měli velmi zvláštní ohromné generátory určitého typu. Pokud jste ho neviděli, doporučuji shlédnout film Totall Recall. Ve skutečnosti mi sledování toho filmu připomnělo fakt, že jsem tam byl. Ne ty kolonie, ale záběry z podzemí, kde ukazovali ty velké kulaté kanystry, které byly, jak říkal režisér, pravděpodobně pro generaci kyslíku. Nejsem si úplně jistý, ale to jsme si tehdy mysleli. Díval jsem se na ty záběry a říkám: „Nejsou kruhové, ale šestiboké“. A zeptal jsem se sám sebe: „Jak to k sakru můžu vědět?“ Takhle jsme viděli Mars – z podzemí. Z povrchu jsme neviděli prakticky nic.

SS: Viděli jste pod povrchem nějaký led jako ve filmu Totall Recall?

AB: Led? Ne.

SS: Pokud si pamatuji film, tak tam rozpouštěli právě led k vytvoření atmosféry.

AB: Tam dole led nebyl. Byly tam kyslíkové generátory a také nějaký skladovací prostor. Bylo tam zařízení generátorů, které tam očividně zanechali starodávní obyvatelé. Opravdu o tom moc nevím, ale zařízení bylo aktivováno předtím, než kolonie přestěhovali z povrchu dolů. Také rozpouštěli polární ledovce. Povídá se, že na to použili jednu nebo dvě vodíkové bomby. Nevím, jestli je to pravda. Ale určitě rozpustili hodně polárního ledovce, aby získali vodu. Je sice v řídkém množství, ale mají ji. Atmosféra je tam tenká, ale je tam a teplota je dostatečně vysoká. V rovníkovém pásmu není problém přežít. Je tam okolo 50 stupňů a samozřejmě astronomové to vědí již asi 50 let nebo i víc. Teplotní podmínky jsou tam celkem příznivé pro život.

SS: Jaké bylo to osvětlení, o kterém jste se zmiňoval?

AB: Neznámá forma osvětlení, když jsme zjistili, jak to zapnout. Některé generátory jsou ještě stále funkční. Poté, co se nám podařilo zprovoznit osvětlení v podzemí, jsme neměli problém s nedostatkem světla. Jinak jsme s sebou měli i naše vlastní přenosné osvětlení, ale nebylo tak účinné, protože jsme se nacházeli v rozlehlých podzemních komorách a strop byl i několik stovek stop vysoký, takže přenosná světla nebyla moc efektivní pro tak velké prostory. Nakonec jsme našli jejich vlastní osvětlení. Bylo velmi silné.

SS: Máte nějaké informace o tváři na Marsu?

AB: Ne, z podzemí. Mimochodem na Marsu je více než jen jedna tvář. Našlo se jich několik. Ale pamatuji si několik let staré hlášení NASA, asi 2 roky staré, že přijímali nízkou rádiovou frekvenci vysílající z Marsu. Bylo to okolo 50 kilohertzů, pokud si správně pamatuji. Poměrně nízká frekvence vysílaná pravděpodobně jakýmsi zařízením, produkujícím tento RF signál. Byl kódovaný, značně starý a téměř neslyšný a proto bylo neuvěřitelné, že je stále vysílán. Podařilo se jim ho však zachytit a počítačem ho rozkódovat. Bylo to varování. Varovná zpráva pro lidstvo, aby neopakovalo chyby, které oni (myslím, že je myšleno oni Marťané) udělali.

SS: Máte nějaké pocity z pobytu na Marsu? Jaké byly Vaše hlavní dojmy?

AB: Procházeli jsme se v těch pozůstatcích staré civilizace, která nás předcházela, a cítili se velmi zvláštně. Pohlíželi jsme na to, co zbylo a co byla kdysi velkolepá civilizace a uvědomovali si, že tu doslova zemřeli, zanechali vše za sebou, až nakonec celá civilizace zmizela. Uváženě bylo pro přežití zvoleno očividně podzemí, protože kruhová města byla dávno zničena, a proto zůstali a žili tam dole.Z toho, co jsem pochopil, se měli zbylí přeživší Marťané (po jakémsi útoku na povrchu) rozdělit. Jedna skupina se rozhodla odletět na Zemi a druhá zůstat v podzemí Marsu. Jejich potomci pak nakonec vymřeli a s nimi i celá rasa ponechaná na Marsu. Je to poněkud zvláštní pocit si uvědomit, že poslední z rasy zemřeli v podzemí. Tam také zanechali veškeré technické vybavení.

Zdroj: Svetkolemnas.info

Převzato ze stránek www.suenee.cz