Cesta k homeopatii

08.06.2012 23:11

Příběh Alfonse Vena - cesta k homeopatii

Belgický inženýr Alfons Ven, který se stal homeopatem a alchymistou, popisuje v rozhlasovém interview svou cestu k objevu duchovního světa řídícího fyzickou realitu.

Jako rozhlasový redaktor je člověk zvyklý na ledasco a musí být na pozoru, aby byl nestranický. Často narazíte na podivíny, s nimiž se nesmíte zaplést. Následující případ se zpočátku jevil podobně, ale vyklubalo se z toho něco úplně jiného…

Jednoho dne jsem v rádiu vedl rozhovor s inženýrem, který byl specialistou na techniky řízení. Během rozhovoru se nečekaně zmínil o jistých znalostech, k nimž prý dospěl. Řekl mi, že i moje tělo má řídící systém zajišťující, že dokonale funguji tak, jak jsem, a že jen proto nejsem rostlina ani zvíře, ale Willem de Ridder. Prý je to něco jako počítač nebo příkazový systém. Nechápal jsem, co tím myslí a povídám: „No to je ohromné! Takže vy opravdu tvrdíte, že mi do takového systému někdo prostě může vložit nové instrukce, a následně se změní celá moje povaha – nebo si třeba začnu vzpomínat na stav předtím, než se do toho zamíchali mí rodiče.“ Řekl: „Určitě. Víte, když se mění naše povaha, systém nás varuje prostřednictvím příznaků, jimž říkáme nemoci. A jakmile se vrátíte do požadovaného stavu, zmizí i nemoci.“ Musel jsem se nad tím pousmát. Nevěřil jsem mu a pomyslel si: „Však já tě dostanu.“

Měl jsem už od svých dvou let astma. Je to pěkně houževnatá věc. Při záchvatu dýcháte jako kdybyste viseli na oprátce; stěží popadáte dech. Nemůžete ležet. Nemůžete se hýbat, a tak jen sedíte a veškerá vaše pozornost se upírá k dýchání. Je to velice vysilující. Nemůžete kloudně myslet a soustředíte se jen na jedno: na přežití. Nic víc. A ačkoliv vám žádný lékař neřekne, co s tím, ten muž mi tvrdil, že to může nechat prostě zmizet. „Zaručeně,“ povídal, a já na to: „Dobře. Zkusíme to. Jsme ve vysílání a poslouchá nás spousta lidí. Proč byste se mne z toho nepokusil dostat? Jestli se vám to podaří, zaujmete spoustu lidí.“

„To bylo poprvé, co jsem o těchto věcech zmínil v rádiu,“ řekl. Pak mi poslal nějaké bílé prášky. Bral jsem je 28 dní, jeden denně. To bylo to před dvěma léty, a od té doby jsem už nikdy žádný záchvat nedostal. Mohu vyběhnout do schodů a na kole jsem rychlejší, než jiní. A musím přiznat, že se změnila i má povaha.

Po dvou letech jsem tomu muži zavolal. Byl jsem velmi zvědavý, jak dospěl k svým pozoruhodným znalostem. Není to lékař. Jmenuje se Alfons Ven, žije daleko od lidí v belgických Ardenách, ale právě teď sedí tady přede mnou.

Willem de Ridder (W): Alfonsi, vítejte.
Alfons Ven (A): Jsem rád, že jsem tu s vámi, Willeme.

W: Když jsem vás informoval o tom pro mne stále ještě neuvěřitelném zázraku, říkal jste, že vás kontaktuje mnoho lidí. Jediné, co musí udělat je zavolat. Vyslechnete je, dokonce je ani nemusíte vidět a pošlete jim tyhle bílé prášky. To je vše. Pak už se začnou dít věci… Jak jste k tomu dospěl, vždyť jste původně inženýr?

A: Ano. Automatizoval jsem procesy v rafinériích a všemožných továrnách. Navrhoval jsem řídící systémy a uváděl je do chodu. A jednou, když jsem spouštěl jeden z nich, jsem dostal pořádnou elektrickou ránu.

W: „Kopla“ vás elektřina?
A: Ano. A to rázem změnilo celý můj život. Vlastně jsem nic moc necítil a myslel si, že to není tak zlé. Ale mým srdcem a mozkem prolétl proud o napětí 380 voltů. Hned další den jsem se začal cítit prapodivně. Nedokážu popsat jaké to bylo, ale cítil jsem se zvláštně. A jak ten pocit sílil, cítil jsem se stále odcizenějším. Stával jsem se sám pro sebe cizincem. Technici o psychologii a podobných věcech většinou nic neví, netušil jsem, co se děje. Jen mi bylo jasné, že nic není jako dřív. Abyste uvedli do chodu nějaký provoz nebo továrnu, musíte být ve vynikající formě. Je to práce, při níž šplháte po věžích, projektujete, plánujete, objednáváte materiály, instalace, atd., atd. Dělalo mi to čím dál větší potíže, až jsem si pomyslel: „Musím s tím přestat.“ Už jsem se neodvažoval někam vylézt, a dokonce přestal řídit auto. Tak jsem si řekl, že s tím musím něco dělat. Obrátil jsem se na psychologa, pak na psychiatra a ani jsem se nadál byl jsem v nemocnici, kde mně dali pár injekcí – a byl jsem pryč.

W: Takže jste pracoval na nějakém zařízení, někdo omylem zapnul nějaký vypínač a dostal jste ránu. Nezemřel jste, neměl jste popáleniny nebo…

A: Ne, prostě se to stalo. Jako elektroinženýr jsem přesně věděl, co se děje. Neměl jsem ale žádné popáleniny, a tak jsem si řekl, že to nic není. Ale začal jsem se cítit divně.
W: Hned potom?

A: Ano. Už těsně potom jsem byl jako oslněný. Pár dnů jsem pak bral aspirin a myslel, že to přejde. Jenže jsem se cítil hůř a hůř. Začal jsem nějakými utišujícími prostředky a doufal, že to přejde. Pak jsem začal brát silnější drogy a nakonec skončil u psychiatra.
W: Takže jste šel k psychiatrovi, a ten vám pak dal první injekci?

A: Ano, víte… bylo to před třiceti lety. V Belgii tehdy ještě nebyli psychiatři, řekněme spíš neurologové. Léčili jen klinicky. Bez dalšího jsem dostal injekci a usnul. Ale ten chlap mne vůbec nevyšetřil. Měl jsem problémy s tepem, ale to jsem také nevěděl. A zatímco jsem spal, věci se zhoršovaly. A ten doktor se na mě nepřišel ani podívat, zeptat se jak se mi vede. Jakmile jsem jen trochu přišel k sobě, hned mi dali další injekci. Ani jsem se nemohl bránit. Nemohl jsem jim říct, že se cítím mizerně a nejspíš umřu. Nemohl jsem reagovat, byl jsem úplně bezmocný. Ten doktor za mnou nepřišel celých těch osm dní, co jsem tam ležel. Po týdnu už jsem skutečně byl připraven na smrt. A pak, mezi injekcemi se mi podařilo dát své ženě, která náhodou byla u mé postele, znamení, že jsem vzhůru. Řekl jsem jí, že všechno je úplně špatně, a že mne musí vzít domů. Doktor protestoval, že nejsem schopen přepravy, ani na míli.

W: Mohl jste zemřít?
A: Ano. Ale přesto jsem své ženě jasně řekl, aby mne dostala ven, protože pokud mám zemřít, chci zemřít doma, ne v nemocnici, s níž jsem měl tak děsnou zkušenost. Doktor pořád říkal: „Ne, on by zemřel“, ale já trval na odvozu domů. Doktor nakonec podlehl, ale řekl: „Zemře vám cestou v autě.“ Nežili jsme daleko odtamtud, ale pořád trval na tom, že to nezvládnu. No, v každém případě, domů jsem se tehdy dostal.

Měl jsem v nemocnici zážitky mimo tělo. Viděl jsem se ležet dole. Viděl jsem personál kliniky, vešel do světelného tunelu a zažil to, čemu teď říkají „zážitek blízké smrti“. Před třiceti lety o tom ještě nikdo nemluvil. A tak jsem si myslel, že jsem jediný kdo to kdy zažil.

Alfons Ven

Nevzali jsme sebou žádné prášky. Takže když jsem byl doma, jednoduše jsme si řekli, že je to takové jaké to je a lepší už to nebude. Míval jsem pak všelijaké halucinace, přeludy a podobně. Ocital jsem se kdesi ve válce nebo jindy na cestách vesmírem…

W: Takže jste se prakticky přistihl, že umíráte ve vesmíru.
A: Bylo to strašné. Pomyslel jsem si, ať mne nechají jít, že je lepší zemřít než takhle žít, protože tohle život v žádném případě nebyl.

W: Vzdal jste to.
A: Ano, vzdal. Chtěl jsem odejít. Ale pak přišly vzpomínky. Viděl jsem svou ženu a děti a věděl, že s nimi chci dále žít. Byl to boj o život a bylo to na hraně. Mohl jsem to zvládnout, ale také ne. Ale „hra světel“, jak jsem nazval to vidění, ve mě znovu zažehla vůli žít. Řekl jsem si: „Uzdravíš se, aby ses mohl dále starat o svou ženu a děti.“ A díky tomu jsem přežil.

W: Nebral jste už žádné léky?
A: Zpočátku vůbec. Ale pak jsem si řekl, že když nebudu nic brát, určitě zemřu a všem předsevzetím bude konec. Když se do mne později začal kousek po kousku vracet život, jsem musel brát léky kvůli přeludům a halucinacím. Musel jsem se vrátit zpátky na zem. Přežil jsem díky našemu rodinnému lékaři, který byl rovněž blízký přítel. Začal mne velmi pozvolna začal léčit velkými dávkami léků. Po letech mi řekl, že když začínal byl si jist, že zemřu. Takže dělal, co z profesionálního hlediska mohl. No, v každém případě jsme to zvládli. Přežil jsem. Celý můj život se samozřejmě změnil. Nenašel jsem práci. Nemohl jsem pracovat. O své existenci jsem toho mnoho nevěděl. To odcizení vyvěralo odkudsi přímo z mého nitra. Měl jsem podivný pocit vůči sobě samotnému. Utrpěl jsem téměř kompletní ztrátu osobnosti.

W: Měl jste pocit, jako byste byl třeba zelenina?
A: Téměř… ne tak docela, ale podobně. A samozřejmě, všechny ty drogy, které do mě cpali ze mne udělali cosi jako zombie.
W: Existoval jste, ale nebyl.

A: Správně. Tak to pokračovalo stále dokola, mnoho let; injekce, žití a nežití, rostoucí strach, viděl jsem stále více výjevů, a tak dále.

Cesta k homeopatii

A: Jednou mi jedna dáma řekla o dobrém homeopatovi, kterého znala. Tehdy, před více než třiceti lety to bylo ještě nové. O homeopatii ještě nikdo nemluvil; přinejmenším o tom vědělo jen velice málo lidí. Žil jsem v Antverpách, a tam sice homeopat byl, ale měl dlouhý seznam čekatelů. Homeopat, o němž věděla ta dáma, byl prezidentem Homeopatické společnosti a byl velmi dobrý. „Je už v důchodu,“ řekla, „ale snad vám ještě pomůže.“ Pokoušel jsem se ho kontaktovat, ale i když byl v důchodu, neměl jsem šanci. Pomocnice v ordinaci mne stále odbývala: „Žádné termíny, už nesjednáváme žádné termíny.“ Ale volat jsem mu nepřestal. Ale jednoho dne měla volno, telefon zvedla jeho žena a okamžitě mi s ním sjednala schůzku – „…protože,“ jak říkala, „tohle je smutný příběh a ačkoli muž už neordinuje, chci vám dát šanci. Takové utrpení…“

W: A nikdo jiný vám pomoci nemohl?
A: Ne. A zkusil jsem opravdu všechno. Jako vědecky založený člověk jsem věřil ve vědu a tradiční medicínu – že je nejlepší, a že doktoři vědí, co dělají. Šel jsem tedy k tomu homeopatovi jen s malou důvěrou. Věděl jsem, že to nebude fungovat. Homeopatické léky jsou naředěné. Nic v nich není. To všechno jsem věděl. Přesto jsem tam ale šel, a ten muž byl ke mně velmi upřímný. Prohlédl mne celkově a řekl: „Ne. Já vám nemohu pomoci.“ „Váš problém je mimo moji kompetenci. Vše, co pro vás možná mohu udělat, je trochu vám ulehčit.“ A to také udělal. Dal mi přípravky, po nichž se mi udělalo trochu, malinko, lépe. Ale když už jste opravdu na dně, znamená troška velmi mnoho.

W: Ano, to je pravda.
A: Je to tak. Takže jsem se cítil o něco lépe, ale varoval: „Tohle vás nemůže vyléčit; ne skutečně; je to jen slabá podpora.“ Byl jsem mu za to vděčný. Pak mi ale řekl: „Jste velmi inteligentní člověk a stále žijete. Možná by vám pomohlo něco jiného, něco jako psycho-homeopatie, ale o tom nikdo moc neví.“ Před třiceti lety to bylo zcela jistě úplně nové. Ve Francii, v Lyonu, s psychiatrickou homeopatií kdysi experimentovali dva francouzští lékaři. Otec a syn. Mívali malou kliniku, kde léčili takové případy, a také drogově závislé. Měli s tím určité úspěchy. Ale vše, co po nich zbylo, byl rukopis. Řekl mi: „Jestli potřebujete tento druh homeopatie, pokuste se ho najít a použijte ho sám. Možná na tom něco je.“

Já tehdy nebyl v stavu někam jezdit. Všechno na mne bylo moc. Měl jsem fobie a strach z cestování. Nejezdil jsem nikam. Ale tlačil jsem na přátele, aby mi s tím pomohli a nakonec jsem se k tomu rukopisu skutečně dostal. Přečetl jsem ho, vyzkoušel pár věcí a opět došlo jen k malému pokroku.

W: Takže jste to začal používat.
A: Začal jsem používat jejich receptury. Nemohl jsem sám chodit do lékárny, takže jsem musel někoho poslat, aby mi přinesl ten nebo onen přípravek. Zase jsem dosáhl malých pokroků a byl za ně velmi vděčný. Nebylo to to, co jsem od toho očekával, ale bylo to lepší, než nic. Věci kolem homeopatie jsem ještě stále odmítal, ale jako vědci mi nezbývalo nic jiného, než tomu uvěřit. V duchu jsem stále nebyl přesvědčen, ale viděl jsem hmatatelné výsledky. Když onemocněly děti, dal jsem jim homeopatické přípravky a uzdravily se. A než jsem se nadál, začali za mnou chodit lidé, kteří se o mně doslechli. Viděli, jak se můj stav kousek po kousku lepší a slyšeli v lékárně o věcech, které jsem používal. A pomysleli si: „Když to pomáhá jemu, mohlo by to pomoci i mně.“ Brzy jsem pak měl terapeutické středisko, první v Antverpách, jemuž jsme říkali „Biocentrum“. Prováděli jsme tam společně s jedním lékařem aplikovanou homeopatii.

W: Jasně. Vy sám jste samozřejmě lékařem nebyl.
A: Správně. On prováděl klinickou stránku. Prohlížel lidi. Zjistil jsem, že když lidi neprohlédnete, když k tomu nepřistoupíte skutečně profesionálně, dříve nebo později se dostanete na scestí. On byl zodpovědný za klinickou stránku věci… měl jsem k dispozici téměř správné diagnózy, a podle toho jsem pak dělal homeopatické přípravky. Byla to dobrá kombinace. Byli jsme skutečně úspěšní, i když sám jsem na tom o moc lépe nebyl. Můj života byl o něco kvalitnější, protože mi pomáhal vděk, který jsem od těch lidí cítil, ale opravdu dobře mi nebylo.

W: Sám jste byl nemocný a pomáhal dalším lidem.
A: Pomáhal jsem stále více lidem.

W: S úžasnými výsledky.
A: Ano, ty výsledky byly opravdu dobré, někdy až neuvěřitelně. Léčili jsme i psychické problémy a podobné věci. Tehdy jsem četl mnoho knih, a to, co jsem sám praktikoval, byla technika „přímého poradenství“.

W: Přímé poradenství?
A: Ano. Znamená to, že se u pacienta v průběhu několikaminutového rozhovoru dostanete do jakéhosi „potrubí“ směřujícího přímo ke kořenům problému. Nechodíte pak kolem horké kaše, ale řeknete: „Toto je váš problém.“ A pak už není kam ustoupit. Toto je přímé poradenství. Pak jsou už jen dvě možnosti: buďto se ti lidé dozví, kdo jsou, anebo se vyléčí – téměř bezprostředně. Přímé poradenství dosahuje výsledků jakých žádný psychiatr nedocílí ani za třicet let. Jdete přímo k jádru problému, nechodíte kolem. Udeříte na problém a…

W: A jakmile to rozpoznají…
A: Rozpoznání problému je osmdesát procent léčby. Protože jakmile ho poznají, řeknou: „Aha, to je ono! Dobře!“

W: Nezhorší se to, když ho nerozpoznají?
A: Normálně rozpoznají, ale to závisí na tom kdo to poradenství dělá. Někdo, u koho se nedokážete dostat k jádru věci, se musí nejspíš znovu vrátit. Pokud se do něj nedostanete ani po dvou nebo třech návštěvách, už nemusí chodit, protože mu buď nemohu pomoci, anebo se nechce otevřít. Ale funguje to skutečně dobře. A dostalo se mi pomoci také od lékařů a dalších lidí.

W: Takže jste byl nemocný doktor pomáhající lidem.
A: Ano. Nemocný muž léčící jiné lidi. A sám sobě jsem pomoci nemohl. Pouze jsem se trochu lépe kontroloval. Víte, v době, kdy jsem měl to centrum jsem už nebyl na normálních prášcích. Pomáhal jsem si homeopatií, která je samozřejmě mnohem šetrnější a nemá takřka žádné vedlejší účinky. Takže v této oblasti u mne došlo k pokroku, ale nebylo toho mnoho, co se týče osobnosti a kvality života. Nemohl jsem dosáhnout na dno vlastního problému, na jádro, kde to všechno začalo.

W: Vaše osobnost byla pryč, dalo by se říct.
A: Ano.

W: Ztratil jste ji?
A: Téměř. Odcizil jsem se. Bylo to, jako bych byl sám sobě cizí.

W: Stav, ve kterém si člověk nedokáže představit sám sebe?
A: Správně. A je to strašný pocit. Kdyby mi tehdy někdo řekl: „Zpřelámu vám ruce a nohy a za osm týdnů budete v pořádku a nebudete mít žádné další problémy,“ řekl bych mu: „Zpřerážejte mi je hned.“ Bez zaváhání bych řekl, aby mi je zlámal. Protože bych věděl, že už za osm týdnů bude po všem. Současné vyhlídky byly… je to navždy, nikdy se toho nezbavíš.

Vymítání „ďáblů“

A: Jednoho dne do mé ordinace přišel pár a říkali: „Jsme tady kvůli synovi.“ Bylo mu šest a dva psychiatři prohlásili, že je „posedlý“.

W: Dva psychiatři řekli, že je posedlý? A čím? Ďáblem?
A: „Posedlý“ znamená „ďáblem“.

W: Psychiatři!?
A: Ano. A měl jsem to prověřit. Řekl jsem tedy svému klinickému lékaři: „Prověřte to, tomu prostě nevěřím. V dnešní době historkám, jako je tato prostě nevěřím. Co se to tu děje?“ On těm psychiatrům zavolal, a ti to potvrdili. „Ano. Jsme lékaři na Katolické univerzitě a učili nás, že člověk existuje jako duch, duše a tělo. Duše je naší doménou, ale duch – jako v tomto případě – je věcí pro pověřence nebo kněze. A oba hledáme takového kněze. Ten chlapec je posedlý.“ Řekl jsem tedy rodičům, aby ho přivedli. Přišli a skutečně, začal u mne šplhat po záclonách, všechno strhával a rozbíjel. A najednou zůstal stát přede mnou s široce rozevřenýma očima. Jeho zorničky nereagovaly. Vzal jsem ze šuplíku baterku, posvítil mu do očí – a jeho zorničky se ani nepohnuly. Zůstaly široce rozevřené. Světlo na ně nemělo vůbec žádný vliv.

W: Děsivé.
A: Pomyslel jsem si tenkrát, že se dívám ďáblu přímo do očí. Běhal mi mráz po zádech. Byl jsem zděšený. Řekl jsem rodičům: „Vezměte ho domů a já o tom popřemýšlím. Tohle je pro mě nové.“ Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Ale znal jsem kněze, který byl katolickou církví oficiálně pověřeným exorcistou.

W: Katolická církev ještě má oficiální exorcisty?
A: Ano. Ve skutečnosti je tím pověřen každý kněz. Ale nedělají to, protože je to tak zvláštní. Nechávají to specialistům. A tito muži jsou skutečně dosazení Římem.

W: Takže oficiální exorcisty má každá katolická země?
A: Dva nebo tři. Není jich mnoho. Nemají jen teologickou kvalifikaci, ale jsou rovněž psychology. Špičkami v tomto v oboru. Dnes už to vím, ale tehdy jsem o tom neměl ani tušení. Jsou experty na esoteriku. V Římě mají úžasné knihovny, kde si můžete přečíst o každém spirituálním a esoterickém předmětu všechno. Jsou to skutečně vysoce vzdělaní lidé.

V každém případě, šel jsem ho navštívit a vyprávěl mu o tom chlapci.  A on se zeptal: „Co chcete dělat?“ Řekl jsem mu o homeopatické psychiatrii v mém centru. A on na to: „Zajímavé, zajímavé.“ Poslouchal a poslouchal, ale sám k tomu neřekl ani slovo. Nakonec jsem řekl: „Mluvím tu už celé hodiny. Vy o mě víte vše, ale já o tom, jak nahlížíte na posedlost a podobné věci, nevím nic.“ Řekl: „To vůbec není vaše věc. Nikdy o tom nemluvíme. Je to tabu. Tabu. Nemluvte o tom.“ Zeptal jsem se: „Proč jste mne tedy nechal přijít a mluvit o tom?“ „Protože jsem z vás chtěl něco vytáhnout.“ „Hezké,“ povídám, „moc hezké. Byla to dlouhá cesta. Dobrá. Půjdu domů.“ Ale on povídá: „Ne, udělejme dohodu. Pokud toho chlapce nedokážete zklidnit nebo vyléčit svými metodami… Jak dlouho budete potřebovat?“ „Čtrnáct dní – buď to zabere nebo ne,“ řekl jsem. „Dobrá,“ řekl, „zavolejte mi za čtrnáct dní. Pokud to nebude fungovat, přijdu a postarám se o něj svým způsobem.“ „Dobrá,“ řekl jsem, „dohodnuto.“

Vrátil jsem se do centra a sdělil rodičům, že jsem učinil pár dotazů a máme dvě možnosti. „Našel jsem exorcistu, který to může udělat. Ale raději bych to udělal sám. Je to na vás.“ Byli to katolíci, ale řekli: „Udělejte to vy.“ Dal jsem tomu chlapci nějaké homeopatické přípravky, poslal je domů a řekl jim, aby se přišli za týden. Měl byste vědět, že ten chlapec se nechoval divně jen v mé kanceláři. Doma ho nikde nemohli nechat ani na vteřinu samotného – ani na záchodě, ani v posteli. A když ho na chvíli nechali, začal běsnit. Vším házel a všechno rozbíjel. Strašná věc. V noci nespal, s výjimkou na zadním sedadle auta. Otec a matka s ním museli jezdit celou noc, aby mu dopřáli osm hodin spánku.

W: Museli s chlapcem jezdit v autě, jinak by nespal?
A: Přesně tak. Byl to jediný způsob, jak mu dopřát odpočinek. A museli se vyhýbat semaforům, protože když u nějakého zastavili…

W: Vzbudil se.
A: … všechno roztrhal. Takže chápete hrůzu, v níž ti lidé žili – 24 hodin v hrůze. Hrůze! Samozřejmě ho nemohli nechat o samotě ani se mnou. Ale po dalším týdnu najednou povídá: „Chci být s panem Venem sám.“ A to byla změna.

W: Skutečně velká změna.
A: Požádal jsem rodiče, aby opustili ordinaci. Ten chlapec pak zůstal stát přede mnou, plakal a povídal: „Musím vám něco říct. Je to o tom velkém, obrovském strašidle.“
„Jakém strašidle?“ „No je na obálce knihy.“ „Kde je ta kniha?“

W: Takže viděl velké strašidlo?
A: Pořád někde viděl velké strašidlo, hrozivé strašidlo pokoušející se ho zhltnout a udělat mu hrozné věci. Říkal: „Vidím ho pořád a bojím se ho!“ Nebyl schopen to říct psychiatrům ani psychologům. Dusil to v sobě. A to, že mi to vyjevil, už pro něj bylo samo o sobě vysvobozující. „A kdy si to strašidlo uviděl poprvé?“ „V nákupním středisku. Byl jsem tam s maminkou… byl jsem malý, byly mi asi dva nebo tři roky.“ Matka ho nechala v kočárku před knihkupectvím. A tam uviděl své strašidlo na obalu nějaké knihy. Tam do jeho programu vklouzl ten hrozný strach, který nedokázal nijak překonat. Té matce jsem řekl, aby syna zbavila strachu tím, že s ním zajde do toho nákupního střediska, do stejného knihkupectví a koupí mu tam hezkou, opravdu hezkou knihu s opravdu milou obálkou. Udělala to a týden nato mohl chlapec jít do školy.

Jenže tím ten případ neskončil. Úplně jsem zapomněl na toho kněze, na toho vysokého církevního hodnostáře. Nezavolal jsem mu, měl jsem v centru hodně práce a zapomněl jsem na něj. Chlapci se vedlo dobře a to pro mne znamenalo konec případu. Nakonec mi exorcista zavolal sám a ptal se: „Jak se daří tomu chlapci?“  „Dobře,“ povídám, „je zpátky ve škole.“ A on na to: „Ne, to je nemožné.“ „Proč nemožné?“ „Protože po tom všem, co jste mi o tom povídal, to není možné. Mám jasnou představu, že ten chlapec pravděpodobně byl posedlý. Jak jste ho mohl poslat zpět do školy s tak malou průpravou? Mohu přijít tentokrát já k vám a promluvit si o tom?“ Přišel a opět jsme nemluvili o jeho, ale o mých metodách práce.

W: Zase vám nic neřekl?
A: Nic. Ale nakonec povídal: „Myslím, že do vaší léčby něco přidáváte. Provádíte cosi na spirituální úrovni, aniž byste si toho byl vědom.“ Řekl jsem: „No nevím, ale zkusme to podrobit nějaké zkoušce.“ On na to: „Dobrá, přivedu vám někoho, abyste ho vyléčil nebo mu ulevil.“ „Jistě, centrum je otevřené každému.“ Pak přivedl jednu ženu a opět jsem udělal jen svou práci. Ta dáma, která údajně byla po desetiletí pod vlivem nějaké entity, se uzdravila. A pak přivedl další dvě osoby… a čtyři, a pak deset. Nemělo to konce. Pak řekl: „Alfonsi, chtěl bych vás uvést do spirituálního světa.“

W: Tohle že řekl katolický kněz?
A: Ano. A tak mu na to povídám: „Proč mne, vždyť já ani nejsem katolík. Nahlížím na život velmi liberálně. Proč mne?“ Řekl: „Možná to nevíte, ale jste velmi nadaný, přirozeně nadaný. A chci vás naučit všemu, co znám.“ Zvážil jsem to a nakonec neodmítl. Pak řekl: „Jděte domů a zavřete své centrum.“ Žádal opravdu mnoho.

W: Proč jste ho musel zavřít?
A: Řekl: „Máte velký dar. Dar, který jste dostal zadarmo a zadarmo jej sdílíte. Pošlu za vámi lidi a stanete se mým vyslancem.“ „Tak to bylo. Lidé, lékaři s nimiž jsem v centru pracoval, byli samozřejmě hodně nešťastní a říkali: „Alfonsi, jde nám to skvěle a vy teď chcete jít dělat něco jiného?“ Řekl jsem jim: „Jestliže je pravda, co říká ten kněz, že mohu na spirituální úrovni dosáhnout něčeho, čeho nemůže dosáhnout nikdo jiný nebo přinejmenším ne on, proč bych to neměl udělat? Nakonec, lepší je lepší.“ A pomyslel jsem si, že na spirituální úrovni možná budou i mé problémy. Kdo ví? Pokud se tedy naučím spoustě věcí v této oblasti, možná pak pomohu i sám sobě a udělám další krok vpřed. Nebo mohu říct, že mi to nepomohlo. Ve skutečnosti mi to, že jsem si začal být vědom spirituálního světa a podobných věcí, osobně opravdu nijak nepomohlo.

W: Co jste pak dělal? Cestoval jste s ním?
A: Nejprve přišel se všemi těmi lidmi do mého už uzavřeného centra. Potom mi posílal lidi domů. A cestovali jsme po Flandrech a setkávali se s celou řadou situací: projevy poltergeistů, s různými formami posedlosti, obsesí a muk. Spousta věcí a bylo to vždy dramatické… nic jednoduchého, samé extrémy. A pořád dokola jsem dělal věci, které nezvládal, a ty se pak vyřešily téměř automaticky.

W: Neuměl těm lidem pomoci?
A: Jistě. Viděl jsem ho dělat takové věci, jako modlit se nad obětí. Položil na ně ruce; ulevil lidem, kteří věřili v jeho náboženství. Viděl jsem jak se mění. Ale časem se to zase vrátilo.

W: Nebylo to trvalé.
A: Ve většině případů ne. Například dostal lidi z drog, ale o tři měsíce později na nich byli zpátky. Nebo lidé tvrdili, že mají v domě nějakou entitu. Vyhnal ji svými rituály a byla pryč. Ale po čase to bylo ještě horší. A říkal: „U vás je to jiné. Odejdou i bez rituálů a už se nevrátí.“ Hned od počátku věděl, že je to něco zvláštního, něco, co pro něj bylo nové.
Ale jak se vlámsky říká: V pytli se chodit nedá. Naše aktivity neprošly bez povšimnutí. Kněz byl upozorněn kardinálem, nejvyšší autoritou církve v zemi, aby se mnou už nic nepodnikal, protože nejsem profilovaný katolík. Byl jsem pro ně svého druhu kacíř. Myslím, že se mne báli; dělali obstrukce, protože jsem uměl dělat věci, které oni nedokázali. A to pro jejich byznys nebylo dobré.

W: Aha. Takže jste byl církví zakázán.
A: Ano. Kardinál dokonce napsal biskupům dopisy, v nichž tvrdil: „Je to kacíř; nejednejte s ním ani ho nežádejte o pomoc.“ Neměl jsem se to dozvědět, ale byl jsem tajně exkomunikován. Museli se mne zbavit. Byl jsem na obtíž, protože jsem neobracel lidi na křesťanství nebo katolicizmus.

W: Jen jste je léčil.
A: Ano. Léčil jsem je, ulevoval jim a pomáhal. Jen tak, téměř automaticky. Chápu, že jsem tím podkopával autoritu církve, přinejmenším oni cítili, že to tam spěje. Ten kněz dostal přísný rozkaz, aby se mnou přerušil veškeré styky. A naše cesty se rozešly.

W: A neměl jste už žádné centrum.
A: Nejen to, ale stále jsem se necítil dobře… Ano. Byl jsem slavný homeopat z Antverp. Všichni mne znali. Léčil jsem lidi. Byl jsem exorcistou. Byl jsem vším. Ale sám jsem necítil žádné zlepšení. Nebylo mi dobře. Pomáhat lidem je uspokojující, ale trápilo mne astma, různé alergie, problémy se srdcem, na co si jen vzpomenete. Trpěl jsem nedostatkem osobnosti. Ale přitom jak jsem se zabýval spirituálními záležitostmi a homeopatií, začínalo být stále zřetelnější jak jsou věci propojené, jak spolu souvisí, jak spolu všechno souvisí.


Alchymická homeopatie

A: A pak mne navštívil jeden muž. Také o mně zaslechl. Jmenoval se Jan a přišel se spirituálním problémem. Patřil k Rosenkruciánům. „Alfonsi,“ řekl, „jsem vysoce iniciovaný muž. Ale není to pro mne požehnáním. Zabíjí mě to. Odehnalo to ode mne ženu a děti. Přináší mi to jen utrpení a chci se z toho vlivu dostat.“ Mínil jsem: „Vím o dalších Rosenkruciánech, a ti takové problémy nemají.“ „Je to jen otázka míry zasvěcení,“ řekl. „Můžete mi pomoci?“ Řekl jsem mu, že se pokusím.

Za dva nebo tři měsíce byl ze své falešné víry „přeprogramován“ a začal opět žít normálním životem. Nikdy jsem se neptal, jaká je ve skutečnosti jeho profese. Vše, co jsem tehdy věděl, bylo křestní jméno – Jan (v angličtině John). A Jan se zeptal: „Mohu udělat něco na oplátku pro vás?“ „Co ode mě chcete?“ A já na to: „Kdo jste, a co pro mne můžete udělat?“ Povídal: „Přijde na to, co ode mne budete chtít.“ Řekl jsem: „No, mám talent na homeopatii a nějaké spirituální poslání. Problém je ale v tom, že se sám neumím uzdravit.“

Tehdy mi asi poprvé probleskla myšlenka, že kdybych se mohl sám dostat pod kontrolu, mohl bych se uzdravit. Protože, racionálně viděno, říct, že nejsem zcela sám sebou, je stejné jako říct, že se nekontroluji. Tak jsem mu řekl: „Vždy jsem řídil věci, továrny, automatizaci, vše. Řízení je má specializace. Když dostanu pod kontrolu sám sebe, myslím, že udělám skutečný pokrok a opět najdu svou osobnost.“ Mínil, že je to velice obtížné.

Rozmlouvali jsme dlouho a vyšlo najevo, že je to kvalifikovaný homeopat. A nejen to, navíc i alchymista. Měl doktorát z chemie – a byl vynikající, co se toho týče. Byl ředitelem továrny kde pracovali s jádrem. Velmi schopný muž. Mínil: „Věci, o nichž mluvíte, nikdy nedosáhnete homeopatií,“ a dodal: „Co se týče mých znalostí chemie, ta nestačí. Myslím, že vám může pomoci jen alchymie. To je to, co potřebujete.“

W: Alchymie? Co o tom věděl?
A: „Vy o tom něco víte?“ zeptal jsem se. Myslel jsem, že se můj život změnil už tím, když jsem se dotkl znalostí o domnělé posedlosti. A najednou tady byl zase někdo, kdo vedl středověké řeči o alchymii. Ale pozorně jsem naslouchal. Řekl: „Ano, mám doktorát z chemie a jsem i alchymistou. Praktikuji ji mnoho let a viděl jsem jak se děje spousta zajímavých věcí.“

W: Hmm… ředitel jaderného provozu… to nemohl být žádný blázen.
A: Ne, jistěže nebyl. Později jsem zjistil, že se alchymisté z celého světa jednou za čas scházejí. Bylo jich deset nebo dvanáct, všichni PhD. Měli doktoráty z fyziky nebo něčeho jiného. Někteří i dva nebo tři. Nebyli jen „tak někdo“.

W: A tito akademicky vzdělaní lidé všichni praktikovali alchymii?
A: Ano. Jan své aktivity v alchymii přerušil jen kvůli esoterice. Nakonec řekl: „Dobrá, popovídáme si o tom.“ A nebylo to ledajaké „popovídání“. Zůstal u mne pak asi pět let. A byly to předlouhé rozhovory. Někdy jsme skončili ve tři nebo čtyři ráno.

W: Žil u vás?
A: No, měli jsme zahradní chatu a tam žil a měl svou laboratoř. Takže jsme žili každý sám na stejném pozemku. Vyprávěl spoustu věcí o filozofii stojící za alchymií, konkrétně i něco, co nakonec bylo klíčové pro mou práci na přípravcích VEN28. „Při veškerých materiálních jevech se setkáváme s duchem, duší a tělem,“ říkal. „Dám příklad: sklenice vína. Vidíme jen tekutinu, víno. Je jako tělo, které vzniklo fermentací hroznů. Má však ještě dvě jemná těla, která vůbec nevidíme: ducha a duši. Toho ducha může získat každý kdo umí destilovat. Když z vína destilujete alkohol, pak vlastně oddělujete ducha od těla.“

W: Tak proto tedy říkáme alkoholu „spiritus“.
A: V němčině to je Weingeist, duch vína. V holandštině se „alchymie“ řekne alscheikunde, což znamená „schopnost oddělovat věci“. První, co v alchymii děláte, je oddělování ducha, duše a těla od sebe. To tělo vidíte hned, ale už ne neviditelné věci, určující jeho kvality. Nevidíte ve víně alkohol, a to je jeho duch. Nevidíte ani duši, přispívající ke kvalitě vína.

W: Jestliže alkohol je duchem vína, co je pak jeho duší?
A: Ukázal mi to. Ukázal, že se tím můžete začít zabývat teprve když je od ostatní tekutiny oddělen alkohol. Duše ale v těle zůstává. Jak ji dostat ven? Je to velmi komplikovaná rafinační procedura. Zahříváte víno, velmi pomalu, a pracujete se všemi čtyřmi elementy – zemí, ohněm, vzduchem i vodou. Tento alchymistický proces zabere spoustu času. Výsledkem jsou krystalky, tak čisté a bílé až oslňují. Opravdu zvláštní. To je duše vína. Tady je tedy máme: neviditelného ducha i duši. A jsou to ony, které řídí všechno co je pro nás viditelné.

To mi bylo hodně povědomé. Bylo to tak zjevné! Neviditelné řídí viditelné. Stejně, jako když jsem kdysi automatizoval procesy. Zpočátku se využíval stlačený vzduch. Nevidíte ho, ačkoliv tlačí… ale hýbe věcmi a otevírá ventily … neviditelné řídí viditelné. Později jsme přešli na elektronické systémy. A zase …. nic nevidíte jen výsledky…

W: Člověk ví, že to existuje, i když nic nevidí.
A: Když strčíte zástrčku do zásuvky, nevidíte tu sílu. Zkuste přesvědčit dítě, že tam něco je. Může se pokoušet jak dlouho chce, ale neuvidí nic. Musí do ní něco strčit a dostat ránu. To, že něco nevidíme, neznamená, že to neexistuje. A tehdy jsem si řekl: „Tomu se musím věnovat. Je to má profese. Řídit věci, pneumaticky, elektronicky, telemetricky, to přece byla moje práce.“ Měl jsem z toho podivně dobrý pocit. Kdybych tu neviditelnou věc ve mně dokázal přimět, aby kontrolovala viditelné, řekněme tělo, mohl bych dělat úžasné věci. Mohl bych se znovu najít, získat sebekontrolu, restartovat a začít znovu žít. Všechny ty vzorečky, kybernetické korelace, korelační techniky jsem znal z původního oboru. V roce 1973 byla stavba procesních počítačů náš rodinný byznys. Užívali jsme vlastní počítače a byl jsem v tom opravdu dobrý. Pomyslel jsem si, že kdybych tak dokázal dostat pod kontrolu sám sebe, byla by to jiná káva.

W: Určitě. To by bylo ohromné.
A: Tušil jsem, že bych pak dokázal získat zpět své já a mohl začít fungovat stále optimálněji. Mluvili jsme tehdy hodně o alchymii, Jan a já. Dělal přípravky a já je na sobě zkoušel, ale nevedlo se mi nijak lépe. Tím nechci říct, že alchymie je neúčinná. U někoho to zabere, u jiných ne. Výsledky nejsou systematické.

W: Nedá se na ni skutečně spoléhat.
A: Ne, nemůžete tomu věřit. A když se o tom z někým pokusíte mluvit, setkáte se s odporem. Lidé si myslí: „Tihle alchymisté jsou jako černokněžníci.“ Nicméně, jak už jsem říkal, přivedlo mě to k zásadnímu poznatku, že viditelné je řízeno neviditelným – a to jsem znal ze své profese. Otázka zněla: jak převést a vstřebat tuto neviditelnou informaci do sebe tak, aby mě řídila? Abych to zkrátil, po mnoha pokusech a omylech jsem našel odpověď. Zkusil jsem tohle, zkusil jsem tamto a objevil jak to funguje. Ale když říkám „objevil“, nemyslím tím, že to je něco nového, nejde o objev, dokonce ani ne o vynález. Je to přímo tady. Tady všude. Jde jen o to, jak tu věc uchopíte. A abyste mohl něco uchopit, musíte vědět, že to existuje a být na to připravený. Musíte se připravit a myslet na to, vstřebat to, vybudit se na úroveň, kdy TO „chcete a musíte najít.

Alfons Ven se narodil roku 1939 v Belgii. Je prezidentem neziskové nadace Evolution Vision v Holandsku, založené v roce 1996. Tvrdí, že vše, co existuje, je řízeno z neviditelného světa v rámci „dvanácti aspektů“, jimiž jsou zvuk, prostor, oheň, světlo, prvky, hmota, organizmy, rostliny, zvířata, člověk, komunikace a řád.

Pan Ven je katolickou církví vnímán jako persona non grata, lékařský svět ho má za žvanila, a média za blázna. Holandské Ministerstvo zdravotnictví na něj veřejně zaútočilo a donutilo ho zrušit internetové stránky a změnit informace o jeho přípravcích, což pro nadaci představovalo značné náklady.

Počátkem roku 2007, v paktu s ministerstvem a rakovinovou klikou, s ním holandská státní televize uvedla rozhovor, v němž ho představila jako šarlatána. Výsledkem bylo, že pan Ven následně obdržel mnoho pozitivních reakcí a mocnou podporu uživatelů svých produktů, které jsou distribuovány pouze za cenu poštovného a výrobních nákladů.

Alfons Ven říká: „Chci dát lidem šanci, aby se mohli rozvíjet a odemknout svou osobnost. Posílit sebeuvědomění, osvobodit ducha, obnovit duši a zdokonalit své zdraví.“

Odkazy
http://www.alfonsven.org/
http://www.bibliotecapleyades.net/ciencia/ciencia_alfonsven.htm
http://tinyurl.com/449ymt

Zdroj článku: WM Magazín, autor Jiří Matějka, vydáno dne: 13. 02. 2011

převzato ze stránek www.wmmagazin.cz