Libeček - rady dědka kořenáře

30.10.2012 19:49

Zasadíte-li kus libečku s kořenem, tak vám bude za nějaký čas na nějaký čas od pohledu imitovat na zahrádce urostlý přerostlý a štíhlý zdánlivě celer s listovím ve vůni magi. Vysejete-li semeno, tak to bude trvat poněkud déle. Ale zase dříve, když to bude semeno libečku, než jiné... (to je totiž vtip pro vtipné, komplikace pro normální vystrašené, neřešitelné pro byrokraty, politiky a příslušníky)

 

Libeček má rád humózní lehkou půdu a dobře zalitou zahrádku. Podobně jako u celeru můžete používat list coby koření k masu a do polévek, čímž dosáhnete aromatické a charakteristické příchuti značky maggi. Druhým rokem v dobrých podmínkách vás libeček přeroste asi o metr a bude se snažit kvést. Kvetení libečku nesvědčí a celá rostlina při této příležitosti většinou úspěšně chřadne, což je patrné zvláště od třetího roku na stejném místě a vyroste tak nanejníž jako vy. Proto se doporučuje při snaze o maximální sklizeň kořene zabránit kvetení odstříháváním květních výhonů. Na podzim pak sklízíme kůlové kořeny, jejichž tvorbu akcelerujeme potrháním postranních kořenů několikerým okopáváním v průběhu vegetace.

Kořeny se suší špatně a to ještě raději kvůli ztrátě silice vcelku. Jen ty nejtlustší se podélně rozříznou. Snažíme se, aby nenastal známý efekt vonné sušárny, což znamená, že do čaje už toho voňavého mnoho nezbude. To bývá typickým problémem bylin, jejichž silice se odpařuje při nižších teplotách, jako například dobromysl, máta, mateřídouška, tymián, šalvěj a mnohých dalších, z nichž se stane vysušené nevonné a téměř neúčinné seno, což je typické nejvíce u meduňky.

Sušení za studena není snadné. Je potřeba chladnější bezvodý vzduch. Ideální jsou do sušáren vymrazovací stroje na vzdušnou vlhkost určené původně pro vysoušení vlhkých domů a sušárny v takovém případě bez přívodu čerstvého vzduchu nebo s jeho výrazným omezením. To je moje finta. Teplo tam je dané nemalým příkonem ventilátoru a vymrazovacího zařízení (lednička naruby). Ve vzduchu je potom odpařené jen malé množství silice, které svým parciálním tlakem par omezuje odparu další. I tak se tam ale dá vzduch jakoby krájet. Málokdo si umí představit, jak strašně moc silice se uvolní do větraných sušáren.

Silice libečku se jinak velmi snadno odpařují za příjemné aromatické maggické vůně, kterou ale spíše oceníte v polévce nebo omáčce než v prostoru - samozřejmě vyjma aromaterapie. Optimálně se suší při 35° C, ale myslím, že 40° C by se ještě sneslo coby maximum.

Kořen se využívá jako koření do polévek, omáček, dochucovadel a často se kombinuje s ostatními kuchyňskými kořenivy, například koriandrem, což jsem ale mimo majoránky, šnytlíku a petržele, pokud si pamatuji, nezkoušel.

Libeček charakteristicky zlepšuje chuť pokrmů a významně podporuje trávení stimulací tvorby trávicích šťáv a enzymů a rovněž tvorbou žluče, slinivkových a střevních sekretů. To má vliv na snížení nadýmání, zvláště u starších lidí. Zlepšená funkce trávení vede také k usnadnění jaterní činnosti, což uvolňuje i slezinu; asi vlivem zlepšení v portálním oběhu. V játrech se stimuluje tvorba zředěné žluči, která rozpouští nánosy žlučových kalů ve žlučovodech i žlučníku a zdá se, že i tamo přítomného kameniva. Pro rozpouštění kamenů ve žlučníku je vhodná kombinace libečku s listem pampelišky a polynenasycenými mastnými kyselinami plodův pupalky, brutnáku nebo alespoň olivovníku. Ovšem, všeho s mírou! Tedy, pokud nepoužijete poměrně chutnou ostropestřecovou olejovou kaši, která je v tomto ohledu neobyčejně všestranně účinná – a zvláště u jaterňáků, ekzematiků a chemoterapeutiků.

Libečkem se lze i předávkovat a potom hrozí nebezpečí na straně ledvin a orgánů pánevního dna. Tyto se překrvují, dráždí a může vzniknout nepříjemný a až nebezpečný zánět. Při velmi silném dávkování podobně jako u syrového celeru nebo petržele může dojít až k potratům, často k pálení močové trubice, bolesti v podbřišku, bolesti prostaty, častému močení malého množství jakoby pálící moči a hlavně k bolesti ledvin a měchýře. Nalézt optimální maximální dávkování například pro vypuzení močového písku není u těchto tří kytek (libeček, celer a petržel) snadné a bývá u čerstvých podle mne již od 30 g jednorázově a 60 g za den u asi půlmetrákového člověka pro ledviny dráždivé. Proto se uchylujeme k doporučení dávky asi 5 g za den. U sušených nebo tepelně zpracovaných bylin je možno dávkování až ztrojnásobit, protože tam je dráždivých silic méně.

Tyto tři zmíněné rostliny už dávno v antice vyzkoušeli erotičtí experimentátoři ve snaze překrvením orgánů pánevního dna včetně pohlavních a následným zvýšením tonusu až otoku tamních citlivých partií dosáhnout vyšších úspěchů v budování pohlavních vztahů. Proto víme, že „libeček, celer a petržel jsou vhodné, aby nám vydržel“. Tyhle středomořské rostliny prostě v sobě mají cosi erotikopudného a podle tohoto fragmentu stravy se nelze divit přiměřenému temperamentu jižních národů.

Ze současných poznatků víme, že libeček, celer i petržel zvyšují vylučování kyseliny močové, močoviny a chloridů, čímž působí i v prevenci revmatických chorob, dny, ledvinových kamenů atd. Určitě takto čistí i krev při únavě, zchátralosti, vyčerpanosti, slabosti, nechuti do čehokoliv i na cokoliv, při psychoúnavě, mírné intoxikaci, nechutenství a tak nějak celkově vůbec.

Takže závěrem lze říci, že libeček je vynikající kytka do směsí na kde co a podle zámyslu bylinkáře ho lze kombinovat proti nejrůznějším neduhům. Samostatně ale jen vyjímečně a jednorázově. Nemocným, dětem ani těhotným nebude jako příměs v polévce nijak na škodu, ovšem jako čajový zápar bych jim libeček určitě samostatně nedal. Zápar je totiž nejúčinnější. Vařením se účinnost rychle vytrácí spolu se silicemi, ale zase potom příjemně provoní kuchyň.

Osobně bych nedoporučoval lidem nemocným s ledvinami libeček pravidelně brát ani ve směsích a zvláště ne urologických, a stejně tak ani celer nebo petržel, která se tam často vyskytuje. Pro tento účel je plno laskavějších rostlin.
Libečku v polévce zdar!

B. Nový


Zdroj: WM Magazín, www.wmmagazin.cz