Tajemství bájné "Kroniky Akakoru"

30.10.2012 21:01

Možná, že jste slyšeli o legendách, které obestírají existenci tajuplné „Kroniky Akakoru“. Již nějakou dobu se snažím seskupit ty nejzajímavější informace a skutečnosti, které mají něco společného s tímto bájným artefaktem. Tak jak jsem postupně vstupoval do problematiky, odhalil jsem velmi zajímavé souvislosti, které svým významem a tématy zapadají do celkové mozaiky podivuhodna starověkých dějin jihoamerického kontinentu. Existuje člověk, který má k legendám o Akakoru velice blízko. Tímto mužem je Karl Brugger, nar. 1942, který poté co dokončil výzkumy v oblasti sociologie, začal pracovat jako novinář v prostředí Jižní Ameriky. Od roku 1974 vystupoval jako německý zpravodaj několika televizních stanic a také jako novinář. Burger byl zároveň považován za specialistu indiánské artefakty v oblasti jihoamerického kontinentu. V roce 1972 se poznal v oblasti Manaus s Tatunca Narou, synem místního indiánského náčelníka. Manaus je lokalizována na soutoku řek Solimones a Negro v první polovině toku Amazonky. Tatunca Nara se stal náčelníkem indiánským kmenů Ugha Mongulala, Dacca a Haisha. Brugger jako velmi pečlivý, ale zároveň skeptický výzkumník naslouchal pro něho zcela neuvěřitelným historickým legendám. Nakonec všechny své úvahy a poznatky zaznamenal na sérii několika magnetofonových pásků.

Podle materiálu, který Brugger shromáždil, by mohla být „Kronika Akakoru“ jedním z nejexplozivnějších prehistorických artefaktů popisující doby dávno zapomenuté, resp. doby o které ta nejširší lidská společnost nemá právo znát pravý stav věci. Původní výzkumy a jejich výsledky jsou před veřejností cenzurovány.

Prostě obyčejný člověk nemá šanci. „Kronika Akakoru“ detailním způsobem krok za krokem popisuje aktivity Těch, kteří „přišli z nebes“ v prostředí planety Země. Zároveň stejně pečlivým způsobem dokumentuje jejich kontakty s domorodým obyvatelstvem. Součásti tohoto podivuhodného artefaktu jsou detailní analýzy cyklicky se opakujících zemských kataklyzmat. Notoricky známý spis „Světy v kolizi“ od Immanuela Velikovského je proti tomu jen hrubým a obecným nástinem.

Informace, která podává indiánský princ Tatunca Nara a které prý pochází přímo z „Kroniky Akakor“, svými neobyčejně přesnými popisy celosvětových kataklyzmat v přesné chronologii jsou prostě ohromující. Je bezpochyby, že Tatunca Nara nikdy ve svém životě nepřišel do styku s dílem Immanuela Velikovského, nebo podobnými publikacemi.
A nyní se nepřímo vrátím k poslední části mého seriálu o „Nibiru“. Určitě není náhoda, že Tatunca Nara někdy až s úzkostlivým důrazem hovoří o existenci uměle vytvořených podzemních tunelových systémů na území jihoamerického kontinentu. Jak vidno, tak v prostředí celého světa existují rozptýlené a v povědomí různých národů a etnik pečlivě udržované informace, které popisují existenci onoho globálního labyrintního tunelového systému.

Ještě před tím než se budeme věnovat vlastnímu příběhu Karla Bruggera, bylo by vhodné zmínit několik základních informací, řekněme geografického charakteru a to z toho důvodu, že se v našem vyprávění budeme pohybovat v jisté konkrétní oblasti Amazonie.

Amazonie začíná v místě, které se nazývá Santa Maria de Belém  zhruba 120 kilometrů od pobřeží Atlantiku. V roce 1616 asi 200 portugalských vojáků z nařízení Francisca Castello Branca mělo zabavit toto území a převést ho pod správu jeho Výsosti krále Španělského a Portugalského. Dochované zápisky této vojenské expedice hovoří o útulné mírumilovné zemi, kde rostou gigantické stromy.

V současné době je Belém velkým městem s mrakodrapy, silnicemi na kterých panuje čilý provoz s populací asi 663 000 obyvatel. Toto město představuje výchozí civilizační bod před tím, než vejdeme do rozsáhlých panenských pralesů Amazonie. I po čtyřech stech letech se zde nachází stopy hlubokého mysticismu, který je zde tradičně pevnou součástí místní filozofie a systémů víry. Jsou zde všem k vidění i staré postupně chátrající paláce koloniálního stylu s obrovskými želenými vestibuly, podávající svědectvím doby objevu vulkanizace kaučuku. V této oblasti se dá také rybařit a to buď přímo v řece Amazonce, nebo při pobřeží oceánu, všude se nachází nepřeberné množství ovoce těch nejsladších chutí a vůní, lze také obdivovat nekonečné množství květin, speciálně pak pověstné terakotové záhony růží.

Santa Maria de Belém je město obrovských rozdílů. V centru města se nachází hlučné ulice plné obchodů a nekonečných proudů nakupujících, ale za pouhé dvě hodiny výletu lodí proti proudu Amazonky se dostaneme k břehům ostrova Marajo. Ten je obýván domorodým obyvatelstvem, které patří k jedné z několika původních velkých civilizací, které se snažily podrobit si Amazonii. Podle tradiční historie Marajoarové přišli na ostrov kolem roku 1100 n.l., když jejich civilizace byla na vrcholu, ale v době kdy přišli na ostrov první Evropané, bylo město již dávno v ruinách. Jediné co se dochovalo v celkově zachovalé kvalitě, jsou keramické artefakty tohoto národa.

Amazonka je typická nepřekonatelným labyrintem velkých i malých kanálů a lagun. Řeka je dlouhá více jak 6000 kilometrů, pramení v Peru a v každé zemi kudy protéká, se honosí jiným jménem. Od ostrova Marajo Amazonka do sebe nabírá více vody jak kterákoliv jiná řeka na světě. Pokud bychom se chtěli dostat k dalšímu důležitému městu, museli bychom si vzít motorový člun (jediný dopravní prostředek) a tři dny cestovat proti proudu řeky Amazonky.

Santarém je město, které se nachází při pravém břehu Amazonky při ústí řeky Tapajoz. V současné době má zhruba 350 000 obyvatel a to samozřejmě není náhoda. Od jeho samotného vzniku se stalo terminálem přitahující pašeráky, hledače zlata a dobrodruhy. Nedaleko od tohoto města se nachází ruiny starověkého a legendami opředenými města Tapajoz. Jeden z přítoků Amazonky byl pojmenován právě podle tohoto bájného sídliště.

Na úseku řeky Amazonky mezi Santarém a Manaus se nachází spousta legendami opředených míst. Zde také v ústí řeky Nhamunda bojoval proti amazonským indiánským kmenům španělský dobrodruh Francisco de Orellana. Podle legendy se zde za měsíčního úplňku objevují duchové zabitých indiánů.

Od ústí řeky Solimoes a Negros trvá lodí asi 20 minut, než se dostaneme do oblasti Manaus. To je místo, kde se Karl Bruger dne 3. března 1972 poznal Tatunca Naru. V ten den v baru „Gracas Deus“ se setkal poprvé s bílým indiánem „caudillo“. První minuty jejich konverzace byly velmi těžké. Tatunca Nara naslouchal Němcovi s jistou dávkou lhostejnosti. Prostě to byl běloch jako tisíce jiných z toho velkého hlučného města, kteří jen od rána do večera někam spěchají. Ovšem když vyprchala počáteční nedůvěra, začal na světlo světa vystupovat jeden z nejneobyčejnějších příběhů moderní doby.

Tatunca Nara začal hovořit jazykem kmene „ugha mongulala“. Povídal o obrovských městech, které se před 15000 lety nacházely na mnoha místech naší planety. Popsal dvě velké pohromy, které zachvátily naší planetu, rozpovídal se o velkém zákonodárci, který se jmenoval „Lhasa“, o synech Bohů, kteří obývali jihoamerický kontinent a jejich vztahů s Egypťany, mluvil o skutečném původu Inků, příchodu „bohů“ i o gigantických podzemních městech božských předků. Tvrdil, že všechny tyto informace jsou podrobně zaznamenány v dokumentu, který se nazývá „Kronika Akakoru“.

Velká část historie hovoří o boji indiánů proti Španělům, Portugalcům, proti peruánským kaučukovým plantážníkům, kolonizátorům, dobrodruhům a vojákům. Tyto boje zatlačovaly stále více a více bojovníky kmene „ugha mongulala“ stále více a více do nitra podzemních měst. Nakonec skutečně kompletní zánik tohoto domorodého kmene.
Před tím, než Tatunca Nara hovořil s Karlem Bruggerem, měl podobný dialog s jedním poměrně důležitým Brazilcem, který pracoval ve službách organizace, která se zabývala ochranou indiánů v oblasti Amazonie. Bohužel tento rozhovor nevedl k žádnému konstruktivnímu výsledku především důvodu nezájmu ze strany onoho Brazilce. Pak přišel „na řadu“ Karl Brugger, který v teplém a vlhkém baru „Gracas Deus“ byl svědkem příběhu tak neuvěřitelného, že se mu jen tajil dech. Byl mu odhalen velmi podivný svět, který ve skutečnosti vždy existoval ve formě prastarých mayských a inckých legend.

Druhé a třetí setkání s Tatuncou Narou se konalo v hotelovém pokoji, ve kterém byl novinář Karl Brugger ubytován. Indián s upřímností sobě vlastní vyprávěl dlouhé hodiny. V jazyce „ugha mongulala“ detailním způsobem vylíčil historii našeho světa od roku 0 do roku 12 453 (počítáno v kalendářním systému domorodých indiánů). V převodu na náš současný gregoriánský kalendář byla Karlu Bruggerovi vylíčena historie od roku 10 481 př.n.l. do roku 1972. Když Tatunca Nara dokončil svůj výklad, podařilo se německému novináři nahrát dohromady dvanáct pásků s fantastickým pohádkovým příběhem.

Minulost a vůbec osobnost Tatunca Nary začala vypadat pro Karla Bruggera podstatně důvěryhodněji poté co se seznámil se svým novým přítelem, brazilským úředníkem „M“, který pracoval pro brazilské „Druhé oddělení“ jako člen tajné služby. S osobou Tatunca Nary se setkal před čtyřmi lety a svým způsobem potvrdil konečnou fázi příběhu, který měl zpravodaj Brugger nahranou na magnetofonových páscích. Tento indián „caudillo“ zachránil životy dvanácti brazilských úředníků, jejichž letadlo se zřítilo v provincii „Acre“ tím, že jim pomohl se vrátit do lidské společnosti.

Při této akci Tatunca Narovi významně pomohli domorodci z kmenů „yaminaua“ a „kaxinawa“, kteří si Naru velmi oblíbili a to i přes to, že nepatřil k jejich kmenům. Všechna tato fakta jsou součásti dokumentace archivů brazilské tajné služby. Na základě této zkušenosti se Karl Brugger rozhodl provést některá další šetření týkající se minulosti jeho indiánského přítele.

Brugger prováděl pátrání především v oblasti Rio de Janeiru, Brasilie, Manaus a Río Branco přineslo překvapující výsledky. Nalezl například sérii článků, které se vztahovaly k některých historickým aktivitám Tatunca Nary z roku 1968, kde se mimo jiné také psalo o tom, jak zachránil životy dvanácti brazilských úředníků, kteří se potýkali s bezvýchodnou situací ztroskotanců uvnitř brazilského pralesa. Německý novinář také zjistil, že bílý indián „caudillo“ zná pouze základy němčiny a rozumí jen některým slovům v jazyce portugalském. Na druhé straně však perfektně rozumí hned několika vzácným indiánským jazykům z oblasti horního toku Amazonky. Nalezl i další zajímavou indicii. Za několik týdnů po svém příjezdu k Manaus se Tatunca Nara „ztratil“, aniž by se jakýmkoliv způsobem rozloučil.

V roce 1969 se účastnil velmi litého boje mezi kmeny divokých bílých indiánů a bílými kolonizátory. K tomuto boji došlo v pohraniční oblasti, která je známá pod názvem „Matka Boha“. Jde o opuštěné území, ale na peruánské půdě. V tomto boji nakonec kolonizátoři vyhráli a v peruánském tisku se psalo, že bílé indiány vedl člověk, který se jmenuje „Tatunca“ (Velký vodní had), který po jejich porážce uprchl na území Brazilie. Aby se tyto útoky ze strany indiánů neopakovaly, žádala peruánská vláda opakovaně brazilské úřady o vydání Tatunca Nary. Brazilské úřady však odmítly v tomto směru s peruánskou vládou spolupracovat.

Boje s kolonizátory se nakonec protáhly až do roku 1970 – 1971. Kmeny divokých indiánů prchaly do nepřístupných lesnatých oblastí nedaleko pramene řeky Yaco. Tatunca Nara však jakoby se vždy do země propadl. Peru uzavřel hranice s Brazilii a spustil systematické mýcení panenských lesů. Podle očitých svědků peruánští indiáni sdíleli osud svých přátel v Brazilii. Buď byli zavražděni, nebo se stali obětí chorob bílých přistěhovalců.

V roce 1972 se Tatunca Nara vrátil do prostředí bílé civilizace a v brazilském městě Branco navázal kontakt s katolickým biskupem Grotti. Společně hledali způsob jak z církevních zásob nalézt potravinové prostředky pro indiány od pramene řeky Yako. Je velmi zvláštní, že asi o tři měsíce později monsignor Grotti zemřel během dodnes nevysvětlené letecké nehody.

Ale Tatunca Nara se nevzdal. Prostřednictvím dvanácti úředníků, kterým před několika lety zachránil život, navázal kontakt s brazilskou tajnou službou. Apeloval také na „Instituci pro ochranu indiánů“ (FUNAI), mluvil také s nejmenovaným tajemníkem velvyslanectví německé republiky ve městě Brasilia s tím, že se tento úřad snažil přesvědčit o tom, že zhruba 2000 německých vojáků, ze skupiny těch kteří během II. světové války vstoupili na brazilskou půdu, se nachází stále živých v oblasti bájného města Akakor. Jenže úředníci německého velvyslanectví Tatunca Narovi neuvěřili ani slovo a navíc mu zakázali vstup na jejich velvyslanectví.

FUNAI“ se nakonec rozhodla spolupracovat za účelem pomoci indiánským kmenům v neznámých oblastech Amazonie. K této dohodě došlo během léta roku 1972. Jenže tato instituce začala také spolupracovat s nepřáteli tajemných indiánů „ucha mongulala“. Nakonec byly veškeré přípravy na pomoc indiánů přerušeny a to díky systematickému odporu místních provincionálních samospráv. Navíc guvernér Wanderlei Dantas nechal Tutancu Nara zadržet. Krátce před jeho vydáním do Peru však zasáhli jeho brazilští přátelé, takže nakonec skončil v brazilském vězení nedaleko Río Branco. Po několika měsících byl propuštěn a vrátil se na ostrov Manaus. A zde se s ním v podstatě poprvé Karl Brugger poprvé setkal.

Karl Bruggerovo setkání s Tatuncou Narou mělo různorodý vývoj. Každopádně se mu však podařilo potvrdit jeho historii, tak jak o ní sám hovořil prostřednictvím existujících materiálů v archívech, svědectvím celé řady osob, kteří se s tímto indiánem ve svém životě osobně setkali za různorodých okolností, ale i informacemi různorodých historiků. Takto se podařilo celou řadu bodů potvrdit, ale i přesto existovalo velmi mnoho indicií, které byly jen stěží uvěřitelné. Šlo například o existenci podzemních měst, případ 2000 německých vojáků a další. Přesto základní biografie bílého indiána přesně souhlasila se zjištěnými fakty.

Karl Brugger se s Tatunca Narou setkal ještě několikrát a vždy se vzájemná diskuze stočila na tajemné pravěké město Akakor. Indián při jednom z těchto setkání dokonce nakreslil na mapě Amazonie hrubou geografickou pozici Akakoru, popsal také cestu německých vojáků z Marseilles až k brazilské řece Purusa. Zmínil také několik jmen německých důstojníků. Nakonec nakreslil i pár zvláštních symbolů vybraných z jazyka, ve kterém prý byla „Kronika Akakoru“ napsána. Čas od času se vrátila řeč i na tajemné předky, kteří měli přímou souvislost s městem Akakor. Původní nedůvěřivost německého novináře se mu stala nakonec výzvou. A to ve chvíli, kdy mu Tatunca Nara nabídl možnost přímo na území bájného Akakoru. Po krátkém váhání Karl Brugger tuto nabídku přijal. V této chvíli ještě netušil, že dal zelenou nejúžasnějšímu příběhu svého života.

Tatunca Nara, brazilský fotograf, a Karl Brugger opustili Manaus dne 25. září 1972. Cesta probíhala v pronajatém člunu se závěsným motorem, na kterém se snažili dostat co nejdále, nejlépe až k pramenům řeky Yaco na hranicích mezi Brazílií a Peru. Poté chtěli pokračovat pěšky přes kopcovitou krajinu nevysokých hor až k úpatí And, do míst, kde by se měl nacházet bájný Akakor. Cesta měla proběhnout během šesti týdnů, jelikož na začátku listopadu se chtěli vrátit.

Podle zápisků Karla Bruggera měla skupina k dispozici houpací sítě, moskytiéry, kuchyňské potřeby, jídlo, oblečení na běžné nošení do džungle a zdravotní potřeby. Měli sebou i zbraně. Jednu pistoli, dva revolvery, lovecké pušky a mačety. Kromě toho si sebou vezli fotoaparáty a kamery s celým příslušenstvím.

První dny cesty probíhaly bez jakýchkoliv nepříjemností a během několika dní se dostali do poslední vesnice Sena Madureira a za ní se již rozkládaly neprozkoumané oblasti v pohraničí mezi Brazílií a Peru. K vidění byly jílové prašné cesty a zchátralá osamělá stavení, cítit byl nepříjemný zápach ze stojaté vody v nekonečném množství zdejších lagun. Říká se, že osm lidí z deseti zde trpí buď  onemocněním „beri-beri“, malomocenstvím nebo malárií.

Zbytky lidí ve zdejší bohem zapomenuté oblasti trpí podvýživou, přičemž jsou závislí na alkoholu, který si vyrábějí z cukrové třtiny ve snaze uniknout ze spárů bezútěšné reality. V této lokalitě se skupina setkala i s mužem, který tvrdil, že ví o existenci řeky Purus (která by měla vést oblastí bájného Akakoru). V době, kdy zde hledal zlato, byl zajat indiány kmene Haisha, který se před dávnými dobami usadil v lokalitě nedaleko řeky Yaco. Jeho příběh však byl jedním velkým zklamáním. Neustále hovořil o kanibalských rituálech a otrávených šípech.

Dne 5. října jsme vyměnili loď za kanoi. Tatunca Nara se snažil popsat průběh naší další cesty po řece Yaco. V tomto období začaly přicházet pochyby. Existuje skutečně místo zvané Akakor? Lze věřit všemu, co nám Tatunca Nara hovoří? Touha se začala mísit s úzkostí. Dvanáct dní po odjezdu z Manaus se krajina začala měnit. Skupina opakovaně na své cestě přijala pozvání k přenocování u neznámého indiánského kmene s červenými vlasy.

Do cíle podle původního plánu zbývalo ještě nějakých deset dní. Monotónní strava, strach a fyzická námaha si začali vybírat svou daň na psychice skupiny. Stále častěji se řeč točila kolem tématu obrátit se, dokud je ještě čas, a na všechno kolem Akakoru zapomenout.

V této fázi cesty skupina již v dálce před sebou viděla první vrcholky And a před nimi leželo zelené moře amazonské džungle. Tatunca Nara se připravoval na návrat ke svému lidu. Tělo si pomaloval červenými a žlutými pruhy a vlasy si svázal do culíku zvláštním koženým páskem, na jehož povrchu se nacházely symboly lidu „mongulala ucha“.

Dne 13. října se ovšem skupina musela vrátit. Během nebezpečného přechodu peřejemi se kánoe převrátila ve zpěněné vodě a nenávratně tak zmizela kamera, polovina potravin i zdravotnický materiál. V této zoufalé situaci jsme se rozhodli ukončit výpravu a vrátit se do Manaus. Na toto rozhodnutí však Tatunca Nara reagoval velmi podrážděně.

Druhý den ráno se Karl Brugger a fotograf rozloučili s Tatuncou Narou, který se odmítl vrátit. To byl také poslední kontakt s vůdcem lidu „ugha mongulala“. Podle pamětí Karla Bruggera se snažil po návratu do Rio de Janeiro v říjnu roku 1972 na Tatuncu Nara i Akakor zapomenout.

Vzpomínky se vrátily až v létě roku 1973, kdy byla zahájena velká a systematická invaze do amazonského pralesa. Na 12 000 zaměstnanců počalo budovat dvě dálnice, které měly vést ještě přes neprozkoumané oblasti džungle do vzdálenosti 7000 kilometrů. Tehdy na 30 000 amazonských indiánů muselo opustit své domovy. A tehdy se opět daly do pohybu události a do mé mysli vstoupily s nebývalou razancí.

V dubnu roku 1973 byl objeven kmen bílých indiánů v oblasti horské řeky Xingu. Bylo to v oblasti, kterou již před rokem Tatunca Nara Karlu Bruggerovi popsal. V měsíci květnu téhož roku byl během výzkumných prací v lokalitě Pico da Neblina kontaktován kmen brazilských indiánů, který byl veden ženami a nikoliv muži. O těchto lidech Tatunca Nara také hovořil. A konečně v červnu 1973 byli opakovaně viděni indiáni v oblasti Acre, o které se doposud soudilo, že je zcela opuštěná.

To všechno byly skutečnosti, o kterých již dříve Tatunca Nara hovořil. Takže existoval nebo stále ještě existuje Akakor? Jak vidno, Karl Brugger se do inkriminované oblasti již nikdy znovu nedostal, ale podařilo se mu přepsat množství pásků s rozhovory, které vedl s Tatuncou Narou. Prý existuje jakási starobylá datová banka, která se do podvědomí lidí dostala pod názvem „Kronika Akakoru“. Podle informací, které měl k dispozici Karl Brugger, se datový materiál skládá celkem z pěti částí.

  • 1) Kniha Jaguára: Zabývá se kolonizací planety Země „bohy“ a analyzuje období před druhou celosvětovou katastrofou

  • 2) Kniha Orla: Analyzuje období před 6000 až 11 000 lety (ovšem podle autonomního kalendáře obyvatel Akakoru) a popisuje příchod „bohů“

  • 3) Kniha Ant: Líčí boj proti španělským a portugalským kolonizátorům po jejich přistání v Peru a Brazílii

  • 4) Kniha Urumbara nebo také Vodního hada: Líčí příchod 2000 německých vojáků do centra Akakor a jejich integraci s lidem „mongulala ugha“. Předpovídá také třetí celosvětovou katastrofu.

  • 5) Kniha Utumn: Popisuje budoucnost lidstva

Karl Brugger opakovaně zdůrazňuje, že mu Tatunca Nara během dlouhé řady dialogů poměrně podrobně popsal obsah „Kroniky Akakoru“. Následně se Brugger snažil co nejpečlivěji zadokumentovat vše, co si z těchto vyprávění zapamatoval. Snažil se u mnoha případů poskytnuté informace konfrontovat s historiografickými tabulkami. Tatunca Nara prý také sdělil, že originál „Kroniky Akakoru“ je každému člověku nepřístupný a nebyl přístupný ani jeho lidu „mongulala ugha“.

Tento indiánský kmen však měl k dispozici její přesnou kopii. Tato kopie byla tvořena velkým souborem informací, které byly zadokumentovány na dřevě, kůži anebo speciálních papírových svitcích. Vždy za určitou dobu byla tato kopie prostřednictvím skupiny mudrců indiánského kmene přepsána do nového provedení. Kopie „Kroniky Akakoru“ se nacházela uvnitř tzv. „Chrámu Slunce“ a byla nepřetržitě střežena.

Kniha Jaguára začíná popisem doby před 600 000 lety. V tuto dobu se prý na naší planetě objevil skutečný genetický základ, jež tvoří hlavní datové pilíře soudobého člověka. Mluví také o bytostech, které se pohybovaly v této době po planetě, které však byly blíže zvířeti než člověku. Popis těchto tvorů nápadně připomíná klasického neandrtálce či tzv. „předvěkého člověka“.

Jde o zajímavý moment, jelikož máme před sebou další nezávislý zdroj, který upozorňuje na fakt, že současný člověk disponuje nezávislou samostatnou vývojovou linií nemaje zhola nic společného s klasickou Darwinovou evoluční teorií.

Podle „Knihy Jaguára“ však v ještě dřívějších dobách před mnoha a mnoha desítkami, ba i stovkami milionů let, na planetě Zemi žily jiné vysoce vyspělé civilizace, o kterých ale nejsou k dispozici žádné bližší záznamy. Tyto civilizace však zde po sobě zanechaly velké informační databáze nehmotné podstaty.


Kniha Jaguára

Jaguár je velmi silný, vytrvalý a hbitý tvor. Je to Pán lesů. Všechna zvířata jsou mu podřízena. Nemá rád jakýkoliv odpor. Okamžitě trestá všechny nesposlušné.

Území Bohů (600 000 – 10.481 let př.n.l.)

Podle Bible stvořil Bůh svět během sedmi dní. Člověka stvořil z hlíny a vdechl mu život. Ovšem podle „Popol Vuh“, nejdůležitějšího spisu starých Mayů, se člověk objevil až na počátku čtvrtého světa, přičemž tři předchozí světy byly zničené velkou katastrofou.

Tradiční historiografie datuje „jitro“ lidské evoluce někam do období kolem 600 000 let př.n.l. V tuto dobu lidský předek neuměl používat žádné nástroje a ani neuměl zacházet s ohněm.

Teprve kolem roku 80 000 př.n.l. se objevuje člověk neandertálský, který je typický svými rituály a schopností udržovat oheň. Následná doba je pak rozdělena do tří samostatných segmentů, které známe jako dobu kamennou, bronzovou a železnou. Z člověka lovce a sběrače se postupně stává zemědělec a chovatel domestikovaných zvířat.

Začínají se objevovat jeskynní malby a lidská bytost začíná i po této stránce stále častěji a intenzivněji vyjadřovat svůj kreativní potenciál. Nakonec přichází magicko – náboženské obřady a někdy kolem roku 25 000 let př.n.l. (alespoň podle oficiální verze) se přes Beringovu úžinu dostává člověk do oblasti Severní a Střední Ameriky.

Mimozemští učitelé

Psaná část „Kroniky Akakor“ začíná tzv. „Nultou hodinou“, která je totožná s dobou, kdy ze Země odešli mimozemští učitelé. „Kronika Akakor“ již od chvíle „nulté hodiny“ popisuje historii města Akakor a to na popud prvního prince starověkého národa „Mongulala Ugha“. Kronika od této chvíle popisuje události uvnitř výše uvedeného národa a to až do současnosti resp. do chvíle, kdy se „bílí barbaři snažili zničit“ národ „Mongulala Ugha“.

Kronika Akakor“ začíná s popisem země (kontinentu Jižní Ameriky) v dobách, kdy „Velká Řeka“ (Amazonka) tekla zcela jiným směrem, než jak je tomu nyní. Celý kontinent byl rovinatého charakteru. Nikde se nevyskytovaly vysoké hory. Tak tomu bylo v době „Nulté hodiny“, tedy období kolem roku 10.481 př.n.l.

Tato informace je zcela fascinující, pokud jí vložíme do kontextu s průlomovými objevy dvou vynikajících vědců dr. Allana a dr. Delaira, kteří na základě svého celoživotního výzkumu došli k neuvěřitelnému závěru, že největší velehory světa nejsou starší jak 10000 nebo 12 000 let. Své poznatky vložili do spisu „Cataclysm! – Compelling Evidence of a Cosmic Catastrophe in 9500 B.C.“, který je považován za nejzásadnější dílo současné doby na toto téma.

Pakliže vás, milí čtenáři, toto téma interesuje více, skutečně neváhejte a objednejte si tento materiál. Takže „Kronika Akakor“ je minimálně v tomto ohledu plně v souladu s nejnovějšími poznatky dr. Allana a dr. Delaira. Skutečně fascinující.

Podle Kroniky Akakor“ žili lidé na samém počátku své existence jako zvířata. Neměli žádná pravidla, neměli žádné zákony, nebyli schopni obdělávat půdu. Žili v malých skupinách v jeskyních ze dne na den. Takto existoval Člověk do příchodu prvních Bohů. Byly to bytosti, které s sebou přinesly Světlo.

Nevíme, kdy se tak stalo. Nevíme přesně, odkud přišli, ale přišli náhle. Stalo se to ze dne na den. Říká „Kronika Akakor“. Těmto Bohům se lidé naučili říkat Mistři. Přišli asi 3000 let před nultou hodinou. To znamená, že se tak stalo kolem 13 000 př.n.l.

Když přišli, tak se velké blýskavé lodě objevily na obloze. Země se třásla pod náporem energie a hluku. Lidé se ve velké bázni nejdříve rozutekli všemi směry, ale pak je velká zvědavost přepadla a během několika týdnů se začali sbližovat s cizinci.

Bytosti uvedly, že přicházejí z velmi odlehlých hlubin Vesmíru, z místa které nazvaly „Schwerte“. Bytosti také uvedly, že jejich říše se skládá z několika světů, takových jako je Země. Uvedly také, že každých 6000 let nastává velmi příhodná konstelace pro jejich příchod na naší planetu.

Později se lidé od těchto Bohů dozvěděli, že s jejich příchodem začíná na planetě Zemi stotřicátý „Zlatý Věk“. Lidé z Vesmíru pak začali systematicky pracovat s lidmi ze Země. Učili je mnoha věcem.

Kronika Akakor“ se také zmiňuje poměrně velmi podrobně o vzhledu těchto bytostí. Byli velmi vysocí. Měli sněhově bílou pleť. Černé vlasy s kovovým, jakoby namodralým nádechem. Z místa pod spodním rtem a v prostoru brady jim vyrůstal velký bílý vous.

Nebylo rozdílu mezi mužem a ženou. Jejich ruce i nohy byly opatřeny šesti prsty, mezi kterými byla patrná jemná průsvitná blána. Tyto bytosti byly z masa a kostí. Byli zranitelní, tak jako člověk, ale přesto byli Bohy. Čas od času se jim kolem hlavy objevovalo zřetelné nazlátlé záření.

Kronika Akakor“ říká, že před 15 000 lety přišlo sem na planetu Zemi celkem 130 rodin těchto bytostí, které se rozhodly učit lidskou bytost odvěké Moudrosti. Těchto 130 rodin odpovídalo stotřicátému „Zlatému Věku“ v pořadí.

Ti vybraní

I když naše srdce jsou nyní smutná a opuštěná, říká „Kronika Akakor“, a to od té doby, kdy Bohové odešli zpátky do Vesmíru, jsou zároveň naplněná Láskou. Mnohé jsme se naučili a mnohé nikdy nezapomeneme.

Víme, že existuje jediná síla a tou je síla Ducha, který je nesmrtelný. Bohové nám přinesli světlo života. Ještě před tím, než odešli, však založili zde na Zemi zcela nové pokolení. Tomuto pokolení dali jméno „Mongulala Ugha“.

I z tohoto důvodu jsou lidé národa „Mongulala Ugha“ velmi podobní svým Bohům. V podstatě jediný rozdíl fyzického těla spočívá v tom, že mají, tak jako všichni lidé, pouze pět prstů a bez blány. I když Kosmičtí Mistři obrovským způsobem posunuli vývoj lidské bytosti směrem dopředu, ponechali si pro sebe mnohá tajemství.

Jedno z velkých tajemství se týkalo jejich domova, který se nazýval „Schwerte“. Nikdy o něm přímo nehovořili a když se nepřímo zmínili, bylo zřejmé, že jde o velmi mocné impérium.

Jeden z nejcennějších přínosů ze strany Bohů k lidem spočíval v unikátním zasvěcení lidského vědomí do tajemství planety Země jako celistvé živé bytosti. Také učili lidské národy mnohým tajemstvím přírody.

Každá rostlina i každé zvíře je přítelem člověka, stejně tak, jako člověk by měl být od první chvíle svého života přítelem těchto tvorů. Na základě těchto přijatých moudrostí byl národ „Mongulala Ugha“ schopen přežít tisíce let a to i skrze působení mnoha katastrof.

Podle „Kroniky Akakor“ určilo působení bytostí z hvězd vývoj lidstva na dalších 12 500 let. Lidé „Mongulala Ugha“ jsou do dnešních dob přímými nositeli a strážci odkazů Kosmických Mistrů z místa zvaného "Schwerte“.

Jak jsme si již pověděli v předešlém textu, je „Kronika Akakor“ psanou historií velmi zvláštního a bájného národa, který se v mnoha různých písemných artefaktech, jež pocházejí z oblasti Jižní Ameriky, jmenuje „Ugha Mongulala“.

Esoterický a veskrze duchovní odkaz tohoto informačního pramene je nedocenitelný. Tak jak je u mnoha hraničních fenoménů historické povahy charakteristické, i zde existuje celá řada dohadů o tom, zda uvedený písemný artefakt skutečně existoval či nikoliv. Dosavadní indicie však napovídají tomu, že ano.

Kronika Akakor“ svůj popis začíná rokem nula, tedy obdobím, kdy bílí bohové z hvězd odešli, resp. opustili tuto planetu. Ve skutečnosti však zdaleka ne všichni se rozhodli odejít zpět mezi hvězdy. Jistá limitovaná skupina šestiprstých (s náznaky blány mezi prsty) bohů bílé pokožky tu zůstala. Ve skutečnosti šlo o skupinu potomků se zkříženou DNA mezi vymírajícími zbytky Lemurské civilizace a zástupci vyspělé civilizace ze souhvězdí Labutě.

Někteří jedinci z této skupiny, která se rozhodla v prostředí Země zůstat (přece jen to byl jejich původní domov, alespoň pro genetické linie Lemuřanů), se stali velmi známými jako Učitelé Moudrosti. Tak bychom mohli například jmenovat Viracochu nebo Quetzalcoatla či z ženského pohlaví Orianu. Jde o poměrně velmi zajímavou problematiku, leč obsahově ležící mimo profil „Kroniky Akakor“, a tak se budeme muset zase vrátit k našemu původnímu tématu.

Kronika Akakor“ se jasně zmiňuje o tom, že před tím, než odešli, zasvětili bohové národ „Ugha Mongulala“ do mnohých tajemství života a Vesmíru. Rovněž jim předali svá centra (hovoříme o regionu Jižní Ameriky). Tato centra byla vzájemně propojená velmi složitým a vysoce sofistikovaným systémem podzemních chodeb a svatyň.

Díky tomuto podzemnímu komplexu se mohlo zachránit velké množství původních obyvatel „Ugha Mongulala“ a díky tomu se podařilo pro pozdější generace uchovat nesmírné duchovní bohatství v podobě unikátního souboru cenných informací o původu lidstva a událostech na této planetě, které stojí za hranicemi klasického vědeckého poznání historie a prehistorie. Na obrázku vlevo je vidět původní insignie národa „Ugha Mongulala“. Slunce je zlaté, vlnky ve spodní části obrázku světle modré a pozadí je bílé.

Město „Akakor“ bylo centrálním sídlem lidu „Ugha Mongulala“. Podle kroniky bylo vybudováno před 14 000 lety, tedy v době 12 000 let př.n.l., pod vedením starých mistrů a potomků šestiprstých bílých bohů.

Dnes existuje několik variant překladů slova „Akakor“. Jedna z možností říká, že slovo je složeninou dvou slov: „Aka“, což prý v překladu znamená „síla“ a „Kor“, v překladu „prostředek“. Výraz „Akakor“ by se pak dal interpretovat jako „Prostředek Síly“. Ovšem jak jsem zdůraznil, existuje hned několik různých ekvivalentů překladu a skutečně jen velmi obtížně zjistíme, který z nich se blíží pravdě nejvíce.

Silové centrum Akakor však zdaleka nebylo jediné. Podle kroniky existovalo ještě jedno velké silové centrum, a to na území dnešního Mexika v místě, kde se v tehdejší době dva oceány vzájemně dotýkaly. Toto druhé centrum se nazývalo „Akanis“.

Zdroje dále říkají, že po velké kataklyzmatické katastrofě bylo nedaleko původního „Akakoru“ vybudováno v pořadí třetí velké centrum, které se jmenovalo „Akahim“. O tomto městě se však nedochovaly žádné další bližší poznatky. Pouze se hovoří o tom, že jeho historie je úzce spjata s výše uvedeným městem „Akakor“.

Kronika hovoří o tom, že město „Akakor“ se nacházelo v pohraniční oblasti mezi dnešním Peru a Brazílií. Ze tří stran bylo chráněno útesy a na východ od něho se vyskytovaly rozsáhlé pláně, na kterých se pěstovala vinná réva nebo zde byly velmi rozlehlé lesy.

Město bylo obklopeno velkou kamennou zdí se třinácti branami. Ty byly tak úzké, že povolovaly přístup pouze po jednom člověku. Součástí města byla také velmi vysoká věž, která dovolovala spatřit nepřítele na okolních planinách i z velmi velké vzdálenosti.

Město bylo dvěma velkými ulicemi rozděleno do čtyř sektorů, které odpovídaly čtyřem budujícím elementům přírody. Uprostřed na centrálním náměstí se nacházel „Velký Chrám Slunce“, který byl opatřen pouze jedněmi dveřmi, které byly vytesané z jednoho kamenného monolitu. Chrám byl celkově orientován k východní světové straně, tedy do míst kde vycházelo slunce.

Okolo chrámu, ale i uvnitř se nacházely symboliky božských učitelů z Vesmíru. Ve čtyřech rozích se nacházely velké sochy humanoidních bytostí s hlavou jaguára. V jedné ruce tyto bytosti držely žezlo a v druhé ruce jakýsi „pergamen“, který měl podle „Kroniky Akakoru“ lidem po věky připomínat „smlouvu“, která byla učiněna mezi člověkem a bohy. Na vnitřních stěnách chrámu bylo k vidění neznámé písmo a podivné obrazy. Na zdech chrámu byly prý také napsány první zákony, které sestavili staří mistři.

V blízkosti „Velkého Chrámu Slunce“ se nacházely budovy pro kněze a v blízkosti byli ubytováni i vojáci. Budovy byly vytesány z kamene a měly pravoúhlý tvar. Ve skutečnosti existovalo 26 podobných měst. Všechna jsou v „Kronice Akakoru“ zmíněna. Žádná však nedosahovala takové velikosti jako „Akakor“, „Akanis“ a „Akahim“.

Největší z těchto satelitních center se nazývala „Humbaya“ a „Patite“ a nacházela se v oblasti dnešní Bolívie. Město „Emin“ se rozkládalo v blízkosti Velké Řeky (Amazonka) a město „Cadir“ v oblasti dnešní Venezuely.

Všechna z nich však byla zničena velkou kataklyzmatickou katastrofou, ke které došlo za několik let poté, co bohové odešli zpět ke hvězdám. (Na tomto místě se nabízí otázka, zda tito „bohové“ ve skutečnosti neodešli proto, že věděli o blížící se globální přírodní katastrofě).

Staří otcové národa „Ugha Mongulala“, kteří byli ve spojení s bohy (před tím než odešli), vybudovali ještě tři velká posvátná sídla, která sloužila ke zvláštním obřadům „bohů“. O těchto „obřadech“ bohů však neměl lid „Ugha Mongulala“ žádné bližší informace. Vědělo se však, že na těchto třech posvátných místech za použití neznámých geomantických rituálů ukotvili „bohové z hvězd“ toky energií, které prý budou velmi důležité pro lidské potomstvo v budoucnosti.

A o jaká posvátná místa se jedná? První z nich pod jménem „Salazere“ vzniklo na vysočině severně od „Velké Řeky“ (Amazonka), druhé vzniklo nedaleko „Velkého jezera“ (Titicaca) a jmenovalo se Tiahuanaco a třetí posvátné sídlo vzniklo na velkých jižních pláních (zřejmě odkaz na oblast dnešních jihoamerických pamp) a jmenovalo se „Manoa“.

Na všech těchto místech byly vybudovány pyramidy. Hlavní čili ústřední pyramida byla obklopena skupinou menších pyramid, které byly mezi sebou propojené a všechny tyto satelitní menší pyramidy byly spojené s velkou pyramidou uprostřed. Mimoto bylo v širokém dalekém okolí kolem posvátného centra vybudováno velké množství umělých kopců, které měly svůj vlastní identicky význam, jehož podstata se však nedochovala.

Podle Carla Bruggera viděl Tatunca Nara (jeden z dodnes žijících potomků lidu „Ugha Mongulala“) na vlastní oči pouze ruiny posvátného místa „Salazere“. Nachází se na jednom z přítoků Amazonky asi osm dní cesty proti proudu od města Manaus. Tatunca Nara viděl již pouze ruiny obrovského chrámu a ústřední pyramidu, která je zcela zarostlá a obrostlá pralesní vegetací. I přes naléhání odmítl Tatunca Nara sdělit Carlu Bruggerovi informace, které by zpřesnily její lokalizaci.

Pouze sdělil, že v těsné blízkosti tohoto místa žije zvláštní kmen stromových lidí, kteří tráví celý svůj život na stromech, tak jako opice. Přičemž zabijí každého, kdo by se chtěl inkriminovanému místu byť jen přiblížit.

Tatunca Nara přežil pouze z toho důvodu, že dokázal včas pomocí zvláštních znaků na kůži svého těla prokázat spojení s prehistorickým lidem „Ugha Mongulala“. Podobné znaky se prý nachází i na vrcholku ústřední pyramidy v místě zvaném „Salazere“.

Rezidence v podzemí

Velké byly znalosti a moudrost starých nebeských mistrů. Jejich vize se dotýkaly i těch nejvzdálenějších hor, plání, lesů, moří i údolí. Byly to zázračné bytosti. Uměli pracovat s energií přítomnosti a znali budoucnost. Byli schopni odhalit pravdu v kterémkoliv okamžiku jejich působení zde na planetě Zemi. Byli bystří s extrémní vnímavostí a citlivostí. Vybudovali Akanis, Akakor i Akahim.

Jejich práce byla rychlá a doslova magická. Využívali potenciálu „čtyř rohů Vesmíru“ (čtyř dimenzí?) a čtyř tvořivých „rohů prostoru“ (čtyř živlů?). Ach…. Akakor nyní leží v troskách. Veliké kamenné dveře jsou stržené a nekonečně dlouhé liány prorůstají „Chrámem Slunce“. Nejvyšší rada kněží rozhodla, aby bojovníci lidu „Ugha Mongulala“ zničili toto město, aby se nedostalo do rukou přicházejících bílých barbarů společně s duchovními odkazy kosmických mistrů, které se zde nacházely.

A tak se lid „Ugha Mongulala“ s bolestí ve svém srdci, ale s nadějí a vírou ve Světlo Budoucnosti, rozhodl opustit božské a posvátné město Akakor. Tisíce a tisíce členů národa vstoupily do rozsáhlých podzemních prostor a chodeb, které z města Akakor vedly desítky a desítky kilometrů hluboko pod masivy dnešního pohoří And ke třinácti dalším menším sídlům.

Těchto třináct měst bylo darem Bohů. Těchto třináct měst leží ukryto v lůně pohoří And. Těchto třináct měst ve vzájemně propojené formaci s bájným městem Akakor tvoří design souhvězdí „Schwerte“domova Mistrů a Bohů.

Každé z těchto měst je vybudováno nedaleko ústí obrovské jeskyně, která je zároveň vchodem do rozsáhlého labyrintního prostoru, který se rozkládá pod celými Andami. Domy jsou uspořádány v kruhových formacích a uprostřed se nachází „Chrám Slunce“. Ve městě se nachází dvě velké ulice, které se kříží v místě „Slunečního Chrámu“.

Tyto ulice rozdělují město do čtyř kvadrantů, které energeticky odpovídají „čtyřem rohům prostoru“ (čtyřem živlům?). V každém kvadrantu pak do centra města paprskovitě míří ještě další tři menší ulice, které dohromady město rozdělují do dvanácti výsečí. Největší budovou města je „Chrám Slunce“. V jeho svatyni vede do podzemí celkem dvanáct schodů. Na jejich konci se toto schodiště napojuje na podzemní chodbu, která město spojuje s desítky a desítky kilometrů vzdáleným městem Akakor.


Diagram 13-ti měst lidu „Ugha Mongulala“ jakožto dar „bohů“. Diagram také znázorňuje strukturu souhvězdí „Schwerte“, které je domovem těchto „bohů“

Celkem třináct (12 + 1) sídel lidu „Ugha Mongulala“ se jmenuje takto: Akakor, Sikon, Tat, Aman, Kos, Songa, Mu, Tanum, Gudi, Boda, Rino, Kish a Budu. Všechna města se nacházejí v podzemí. Jsou osvětlena technologií „bohů“, která přivádí do podzemí světlo Slunce. Intenzita světla se mění podle postavení Slunce na obloze. Jen město „Sikon“ má umělé osvětlení.

Jen nejmenší z měst, které se jmenuje „Mu“, vystupuje na několika místech k povrchu. Všemi podzemními městy prochází vodní kanály, které přivádí průzračně čistou vodu z hor. O stavbě ústředního a posvátného města Akakor se však nedochovaly žádné informace. Avšak v době nedávné (období po II. světové válce) přišli na tato místa němečtí vojáci, kteří se v některých podzemních prostorách usadili. Potomci lidu „Ugha Mongulala“ nevěděli nic o právě ukončené II. světové válce. Proto se k příchozím chovali neutrálně, ale přívětivě.

Můj lid (říká Tatunca Nara) mi sdělil, že tito bílí lidé mnoho let zkoumali záhadu podzemních měst. Měli s sebou různá zařízení, kterými zkoumali podzemní tunelové systémy. Jejich snaha však vyzněla marně. Naší staří Mistři vybudovali toto podzemí podle vlastních plánů a zákonů, o kterých věděli, že nebudou nikdy zveřejněny. Odtud Mistři vládli své obrovské říši, která měla na 360 milionů věrných obyvatel.

Kronika Akakoru praví:

Bohové vládli Akakoru. Vládli moudře nad lidmi a Zemí. Jejich lodě byly rychlejší než let jakéhokoliv ptáka, jejich lodě připlouvaly na místo určení bez plachet a vesel, a to ve dne i v noci. Disponovali magickými kameny pomoci, ve kterých viděli i vzdálená místa. Mohli tak vidět jakoukoliv řeku, horu nebo jezero. Vše, co se přihodilo na Zemi nebo na nebi, bylo ihned patrné v těchto kamenech.

Ale nejkrásnější ze všeho byly jejich podzemní rezidence, které na konci své mise „bohové“ předali lidem. A tak po tisíce a tisíce let byly tyto domovy a odkaz moudrých z hvězd chráněny lidem „Ugha Mongulala“ před mnohými nepřáteli. Tato sídla přečkala dvě velké světové katastrofy a svá tajemství si ponechají i před bílými barbary, kteří se jako mravenci blíží ve směru od „Velké Řeky“ (Amazonka).“

Tatunca Nara se jednoho dne během debaty nad barbarským chováním bílých lidí na velmi dlouhou dobu zamyslel a pak řekl:

Naši kněží prorokovali, že nakonec i bílý člověk pozná svůj osudový testament. A až se tak stane. Bude kruh uzavřen.“


Základní půdorysné schéma středu města Akakor


Vertikální řez podzemního tunelu: 1) tajné místo uvnitř chrámu, 2) východ, 3) podzemní tunel


Schéma celkového pohledu na město Akakor (všimněte si opět kvadratického rozdělení zástavby)

 

Nultá hodina (10 481 př.n.l. – 10 461 př.n.l.)

Starověký indický epos Mahabharáta vypráví, jak bohové a titáni bojovali společně o nadvládu nad Zemí. Podle Platona legendární Atlantida dosahovala svého vrcholu právě v období těchto válek, které jí nakonec nejdříve morálně, duchovně a pak i fyzicky srazily na kolena. Německo-bolivijský vědec Posnansky věří, že kdysi dávno existovala v oblasti bolivijských ruin města Tiahuanaco obrovská říše.

Podle historiků a etnologů došlo k hlavnímu druhovému rozdělení Homo sapiens v poslední epoše zalednění, což bylo kolem roku 11 000 let př.n.l. Nejen v prostředí evropského kontinentu se nacházejí ta největší sídliště předvěkého člověka nedaleko dnešních pobřežních linií. Průzkumem naleziště v Altamiře a v oblasti Amazonie byly u mnoha kosterních ostatků zjištěny překvapivě shodné znaky.

 

Odchod starých mistrů

Tatunca Nara říká: „Historie mého lidu, tak jak je psaná v „Kronice Akakoru“, se blíží ke svému konci. Podle proroctví našich starých kněží se brzy naplní osud lidu „Mongulala Ugha“. A když se podívám na zoufalství a utrpení zbytku mého lidu, nemohu uvěřit, že to všechno může být součástí starobylého proroctví. Bílí barbaři pronikají stále hlouběji na naše území. Přichází z východu i ze západu.

Tito bílí barbaři nechtějí nic slyšet o odkazu našich moudrých bohů z hvězd. Nechtějí slyšet, že jejich odkaz patří nám všem. Nedívají se napravo ani nalevo. Pouze vše chtějí jen sami pro sebe. A tak my, potomci těchto bohů, potomci lidu Mongulala Ugha, nemůžeme dělat nic jiného, než čekat na návrat našich Mistrů. A tento den se blíží přesně tak, jak je psáno v „Kronice Akakoru“.

Podle „Kroniky Akakor“ nastala „nultá hodina“ v roce, kdy „Mistři z hvězd“ opustili Zemi. Jejich odchod byl signálem ke zcela nové kapitole mého lidu, říká Tattunca Nara. První kníže národa „Ugha Mongulala“ po odchodu bohů zpět ke hvězdám se jmenoval „Ina“.

A „Ina“ věděl, že jeho národ budou čekat velmi těžké události a že teprve nyní bude muset národ „Ugha Mongulala“ prokázat, že je hoden své existence. „Kronika Akakor“ říká, že lidé tohoto národa často hleděli k nebi s nadějí a vírou, že spatří „zlaté lodě“, ale ty se již nikdy neukázaly.

 

Jazyk „bohů“

V jazyce bílých barbarů znamená výraz „Ugha“spojenec“, slovo „Mongu“ „vyvolený“ a slovo „Lala“ „kmen“. Název „Mongulala Ugha“ pak v překladu znamená „Vyvolené spojenecké kmeny“. Po odchodu „bohů“ vládl lid „Ugha Mongulala“ území, které se rozkládalo mezi dvěma oceány od Velké Řeky (Amazonka) na severu po rozsáhlé pláně na jihu.

Říše, které vládl „Ina“, čítala podle „Kroniky Akakor“ neuvěřitelných 362 milionů obyvatel. Lid „Ugha Mongulala“ disponoval 26 velkými městy, která se nacházela hluboko v podzemí. Pouze tři náboženské komplexy, které se nazývaly „Salazere“, "Manoa" a "Tiahuanaco", se zčásti nacházely na povrchu země.

Z období těsně po odletu „božských učitelů“ se zachovalo jen nepatrné množství záznamů. Zhruba 13 let po jejich odletu musel národ „Ugha Mongulala“ čelit velké přírodní katastrofě. Kněz „Ina“ vládl moudře nad většinou této velké říše. Bojovníci chránili její hranice před podivnými tvory, kteří se čas od času snažili vstoupit do říše z vnějších oblastí, které sahaly daleko za říši lidu „Ugha Mongulala“.

Ovšem po první velké katastrofě se mnohé změnilo. Mnoho z obyvatel tohoto národa se vzbouřilo proti moudré vládě, velmi rychle se tito vzbouřenci vzdali dědictví „bohů“. Jejich jazyk i písmo byl z jejich strany velmi rychle zapomenut.

Kronika Akakor“ říká, že jazyk „bohů“, který byl předán lidu „Ugha Mongulala“, se nazýval „Quecha“. Jazyk se skládal z velmi jednoduchých slov, která dostatečně kvalitně a přehledně dokázala popsat všechny jevy v přírodě. Dokonce i pozdější Inkové převzali od národa „Ugha Mongulala“ asi 1400 specifických symbolů, které dodnes používají.

Dokonce když přišli němečtí vojáci v roce 1942, naučili se velmi rychle jazyku „Quecha“ a veškeré písemné záznamy prováděli výhradně prostřednictvím něho. Je otázkou, zda to bylo z důvodu jeho obliby nebo z důvodu využití přirozené šifry, a tak jejich informace zabezpečit před nezvanými zraky.

Tatunca Nara sdělil, že „Kronika Akakor“ zaznamenala příchod „první velké katastrofy“ stejně tak, jako bezmála 10 000 let trvající historii jeho národa. Jde opět o velmi zajímavé informace.

 

Zlověstné znamení na nebi

Začala se objevovat velmi podivná znamení na nebi. Slunce svítilo, ale jakoby jakýsi nepostřehnutelný soumrak zahalil nebe. Jakýsi mlžný závoj prostupoval oblohou od horizontu k horizontu. I hvězdy svítily jakoby jinak. Z kopců visely „jedovaté mlžné opary“. Slunce se zbarvilo do ruda stejně tak, jako obloha. I listy na stromech i tráva a vše ostatní na Zemi jakoby mělo načervenalý nádech.

První velká katastrofa“ změnila od základů život lidí národa „Ugha Mongulala“. Nikdo si neumí představit, co se odehrálo třináct let poté, co Zemi opustili „hvězdní učitelé“. Přišla obrovská katastrofa. Všichni byli naplněni strachem. Obloha potemněla. Nebylo vidět ani slunce, ani hvězdy. V této temnotě byl slyšet ohlušující praskot. Na obloze se objevovaly podivné obrazce a z nebe kapala „pryskyřice“. Po určité době lid „Ugha Mongulala“ jen stěží sháněl potraviny a další základní potřeby.

Každý se ptal sám sebe, kdo byl zodpovědný za tuto katastrofu, která uvrhla lid „Ugha Mongulala“ na 6000 let do temnoty. Kněží se snažili interpretovat tyto události. „Kronika Akakor“ dále říká, že nedlouho před katastrofou se na několika místech říše objevili zvláštní tvorové. Nikdo nevěděl, odkud přišli, ale zjevně znali naše „božské učitele“. Tyto bytosti byly chlupaté a měly narudlou pokožku. Vůči lidu „Ugha Mongulala“ se chovaly velmi nepřátelským způsobem.

Jejich podoba je prý dodnes patrná na velkých obrazech v chrámu Slunce města Akakor. Tyto bytosti měly také hadí hlavu a šupinatou pokožku na svém těle. Obrazy obou dvou druhů bytostí jsou znázorněny v galerii chrámu Slunce města Akakor. Kněz „Ina“ včas rozpoznal nebezpečí, které přicházelo z nebe, a nařídil ústup do rozsáhlých podzemních měst.

A lid „Ugha Mongulala“ svého nejvyššího kněze poslechl. Mnohé skupiny obyvatel kráčely mnoho dní a týdnů přes kopce i rokliny, než dorazily k nejbližšímu podzemnímu městu, do kterého bez váhání vstoupily. S velkou důvěrou a příslibem návratu „hvězdných bohů“ statisíce obyvatel vešlo do podzemních útrob v naději, že zde v bezpečí přečkají blížící se katastrofu.

 

První velká katastrofa

Rok 13 (10 468 př.n.l.) byl pro lid „Ugha Mongulala“ velmi tragickým obdobím. Tato první velká katastrofa byla horší než ta druhá, která přišla o 6000 let později, kdy voda ve velkých řekách tekla proti proudu. Během první velké katastrofy přišlo o život mnoho milionů příslušníků lidu „Ugha Mongulala“.

Kronika Akakor“ zaznamenala příběh o tom, jak tito lidé zemřeli:

Co se to stalo se Zemí? Proč se tak houpe? Proč tancují hvězdy na obloze? Proč se tak náhle ochladilo? Krutá zima obchází tuto zem. A proč tuto zimu vystřídal tak náhlý a prudký žár, že lidé hořeli, dokonce i vzduch hořel na některých místech. Lidé i zvěř prchají v hrůzné panice. Všichni se snaží dostat do hor. A co to je za obrovské dunění? Přichází ze všech stran. Dokonce i podzemní města se začínají chvět.“

Před touto katastrofou se na několik měsíců ochladilo. Bylo to v době, kdy byl spatřen trvalý opar na nebi. Počasí bylo chladnější a deště byly častější. Velká řeka neměla tak velké koryto jako po katastrofě a tekla od jednoho oceánu k druhému. V místě dvou z mnoha jejích přítoků se v pradávných dobách vytvořilo jezero a zde na jeho jižním konci vybudovali „mistři z hvězd“ velký posvátný komplex zvaný „Tiahuanaco“.

První velká katastrofa“ dala zemi, kde se nacházel národ „Ugha Mongulala“, zcela jiný aspekt. Řečiště mnoha řek byla trvale změněna. Objevily se nové převeliké hory a dokonce i svit Slunce se změnil. Vody velkého jezera ustoupily do oceánu a do velké prolákliny se zase naopak vlily vody moře. Řečiště „Velké Řeky“ se posunulo v důsledku vzniku hradby hor. Nyní tato řeka začala téct směrem k východu.

Na jejích březích vyrostly obrovské lesy. Nad velkou plochou říše byla patrná velká vlhkost. Na západě se objevilo velmi vysoké horstvo a v něm zůstali v podzemních městech uvězněni mnozí z lidu „Ugha Mongulala“.

Toto neštěstí vyvolalo obrovskou devastaci krajiny. Zanedlouho poté, co se tento národ vzpamatoval, vypočítali mudrci a vědoucí prostřednictvím postupů „hvězdných učitelů“, že další podobná katastrofa přijde za 6000 let. V tuto dobu se kruh opět uzavře.

 

Druhá velká katastrofa

Po první velké katastrofě nastalo velmi náročné historické období. Lid Mongulala Ugha žil převážně v podzemních prostorách. Došlo k nezvratnému zapomenutí starobylého posvátného dědictví. Původní písemné památky se staly nečitelnými.

Charakter a hlavně úroveň života se prudce změnila a hluboce poklesla. To, co bylo kdysi každodenní realitou, se postupně stalo součástí legend a bájí, vyprávěných příběhů, kterým prakticky nikdo nevěřil.

A pak se jednoho dne na obloze objevily další zvláštní úkazy. Nakonec byla ve dne i v noci vidět velká červená hvězda. Lidé si mysleli, že se jedná o pomstu „bohů“ za to, že pozemské plemeno nedokázalo udržet posvátné dědictví svých předků a hlavně dary a dědictví těch, kteří přišli zpoza hvězd, aby se k nim nakonec zase vrátili.

Mnoho měsíců zářila červená hvězda na obloze a přitom se stále zvětšovala. Na Zemi mezitím přibývalo horko. Nakonec počal padat „ohnivý déšť“, který padal bez přestání 13 měsíců.

Tento déšť později přešel v klasický déšť, který hasil předchozí požáry, které se nestálou situací rozpoutaly na mnoha místech našeho světa. Velká ŘekaAmazonka“ se stala jedním obrovským jezerem. Mnoho vesnic zmizelo pod vodou a všude zuřily nepředstavitelné záplavy.

A tak lid „Ugha Mongulala“ přežil i druhou „Velkou Katastrofu“, která se nesmazatelným písmem zapsala do dějin lidstva. Uprchlíci z podzemí s hrůzou sledovali zdevastovanou zemi a vzájemně se obviňovali za tyto hrozné události.

Lid „Ugha Mongulala“ stál tenkrát jednoznačně na pokraji vyhynutí zmítaný v obrovských křečích vnitřní destrukce. A pak přišla událost, která byla kněžími již dlouhou dobu prorokována.

Staří dobří Mistři z hvězd se vrátili……

A s jejich návratem začala další velká kapitola historie národa „Ugha Mongulala“. A ta začíná textem „Druhé Knihy“Kroniky Akakoru“. První kniha končí hrdinskými činy statečného válečníka Madusy, který jako mnozí z lidu „Ugha Mongulala“ neztratil víru v návrat „Mistrů z hvězd“.

V kronice je přímo psáno, že válečník Madusa nedbaje varování vyšel na povrch Země, aby se zděšením zjistil, jak je planeta zdevastovaná. Neviděl žádné jiné lidi ani rostliny, jen několik zmatených zvířat a vyděšených ptáků zmateně létajících po obloze sem a tam. Na jedné straně byl velmi zarmoucen, ale zároveň cítil i vztek.

Sesbíral naplavené dřevo a vyrobil velký vor na pomoc zvířatům. Kronika praví, že se tak na voru zachránili dva jaguáři, dva hadi, dva tapíři a dva jestřábi. S tímto vorem se Madusa plavil k velké hoře. Tato hora se nazývala „Monte Okai“ čili „Hora Osudu“.

Sem Madusa nedbaje ohrožení svého života přesídlil zvířata, která se okamžitě rozeběhla po souši a ptáci vzlétli k obloze.

Následně po třináct velmi dlouhých měsíců ustupovala voda a stejně dlouhou dobu trvalo, než si přes rozptýlená mračna nalezly k zemskému povrchu konečně cestu i sluneční paprsky.

Na tomto místě končí záznamy první části „Kroniky Akakor“, která se nazývá "Kniha Jaguára".

 

Kniha Orla

Návrat Bohů“ (3166 př.n.l. – 2981 př.n.l.)

Majestátná to zvířata. Jejich křídla jsou silná a drápy pevnější jak žula. Jejich oči jsou jak studnice energie ohně, jež sledují každou drobnost na povrchu země. Jaká to duchovní energie vstupuje do těl těchto zvířat, která nazýváme – orli?“

Mayský kalendář začíná v roce 3133 př.n.l. a končí 21. prosince 2912 n.l. Podíváme-li se do období 3000 př.n.l., zjistíme, že se právě v tomto čase začínají objevovat na různých místech naší planety na svou dobu velmi vyspělé civilizace.

Stačí se podívat do oblasti „Dolního Nilu“ nebo na místa mezi Eufratem a Tigrisem. Při podrobném historiografickém zkoumání však zjistíme, že vládci těchto civilizací vynikali svou autoritativností a v mnohém i agresivitou.

V duchu mnohých objevů spojených s výše uvedenými civilizačními okruhy se jakoby pozapomíná na civilizace, které povstávaly a zase zanikaly v místech, kde se nyní tyčí do veliké výšky kontinentální horský hřbet And.

Jeden z mála význačných archeologů a historiků, který věnoval pozornost jihoamerickému kontinentu, byl britský cestovatel Niven, jenž se nebál oficiálně deklarovat tvrzení, že na počátku tzv. „novodobých dějin“ se právě v těchto místech vyskytovaly mocné národy již v období kolem roku 3500 př.n.l. Podle jiného odborníka, peruánského archeologa Daniela Ruize, bylo tajemné město na vrcholu posvátné hory „Machu Pichu“ založeno již dlouho před „biblickou potopou“. I když valnou většinu takových tvrzení tradiční historiografie odmítá, "Kronika Akakor" je v tom, co sděluje, naprosto jednoznačná.

 

Lhasa, Syn vybraný Bohy

Zřejmě poslední v dnešní době žijící přímý potomek bájného národa „Ugha Mongulala“, Tatunca Nara říká, že „Kronika Akakor“ je psaná historie jeho lidu a také je největším pokladem, který tento bájný národ vlastní. Mimo jiné obsahuje všechny moudrosti lidu „Ugha Mongulala“ a je psaná v jazyce jejich otců – stařešinů.

Obsahuje tajemství mnoha samostatných domorodých kmenů stejně tak, jako opravuje záměrně pokřivenou interpretaci historie „bílých barbarů“. Do této chvíle jsme se dozvěděli ty nejdůležitější informace o vzniku národa „Ugha Mongulala“ a o první a druhé velké světové katastrofě. „Kronika Akakor“ však popisuje i opětovný návrat „moudrých bohů“.

Bylo to již za soumraku. Slunce zapadlo za horizont a stěna červánku se táhla prakticky od obzoru k obzoru. Najednou jako kdyby celá příroda ztichla. Vítr přestal čechrat koruny stromů, ptáci ztichli, lidé zotavující se po proběhlé katastrofě se zastavili v té činnosti, kterou právě vykonávali. Cosi mocného se blížilo. Bytostně uvnitř svého těla cítili pronikající vlnu energie, která se v kruzích šířila do všech směrů.

A pak najednou jako mávnutím kouzelného proutku se před zraky nevěřících objevila obrovská a medově žlutá svítící plavidla. Lidé nevěřili vlastním očím. Pozvedli zrak k potemnělé obloze, a ta byla doslova posetá zlatými pohybujícími se světélky.

Lidé se slzami v očích viděli, jak světelnými paprsky jsou vytahována zvířata uvězněná v bažinách a přepravována na úrodnější půdu. Jak jiná světla vystupující z plavidel na obloze doslova vypařují půdu tvořící tak nová koryta, kterými odtékala kalná a hnijící voda z močálu.

Moudří učitelé z hvězd se vrátili…..“.

Jak bylo řečeno, v roce 3166 př. n.l. se bohové z hvězd vrátili zpět na Zem. Ovšem ve skutečnosti na Zemi přistálo podstatně méně kosmických plavidel, než tomu bylo kdysi dávno. Nakonec s lidem Ugha Mongulala strávili „mudrcové z hvězd“ pouhé tři měsíce a poté znovu opustili Zemi. Mezitím však vybrali po dvou budoucích vládcích. Šlo o bratry jménem „Lhasa“ a „Samon“. Nová výstavba města Akakor probíhala v oblasti pojmenované po jednom z těchto bratrů – ve Lhase. Kdežto Samon odletěl daleko na východ, kde založil svou vlastní říši.

Kronika Akakor praví, že „Lhasa“, vybraný „bohy“, se ujal vlády nad zničenou říší, kde nyní žilo pouze 20 milionů obyvatel, oproti dřívějším 362 milionům. Pouze tolik lidí přežilo tuto druhou katastrofu ve zničených osadách a městech. Stále častěji docházelo k tomu, že národ Ugha Mongulala byl napadán cizími zdivočelými kmeny. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto vybudovat především kolem „Velké Řeky“ (Amazonky) řadu velkých opevnění.

Vybraní bojovníci měli za úkol chránit nové hranice a varovat především město Akakor o případném postupu cizích nepřátelských kmenů. V jedné z jižních zemí (která se v současné době nazývá Bolívie), byly ručně vybudovány dvě zcela nové základny. Jmenovaly se Samoa a Kin. Byly velmi zvláštního pyramidového charakteru.

U západních hranic říše národa Ugha Mongulala sídlil jiný velký národ, který byl od samého počátku spřízněn s Ugha Mongulala. V jazyce a písmu starých mistrů se onen národ nazýval „Inka“. Jejich kněží také věděli o odkazu bohů z Vesmíru.

Na konci druhé velké katastrofy přestěhoval tento národ své vesnice do hornaté oblasti, ve které se v současné době nachází země zvaná Peru, kde založili svou novou říši. Po pravdě řečeno, Lhasa měl stále sílící obavu o bezpečnost města Akakor a proto se nakonec rozhodl posílit opevnění podél západní hranice a tak nechal přímo na západní hranici vybudovat nové velké chrámové město ve velké nadmořské výšce And, které se nazývá „Machu Pichu“.

Toto město bylo vybudováno doslova v potu a krvi těch, kteří ho stavěli. Proto „Kronika Akakor“ místní část hor nazývá „Krvavé hory“. Jenže Lhasa neměl stání. Neustále měl na mysli zradu, která se přihodila jeho předkům. A dny ubíhaly. Slunečné a teplé dny vystřídali déšť a zima. Jeden z posledních potomků národa „Ugha Mongulala“ říká, že stavba posvátného města „Machu Pichu“ byla jedna z největších událostí v historii jeho lidu.

Podrobnosti o jeho výstavbě se bohužel nedochovaly. Mnohé z jeho tajemství je navždy skryto v drsných horách, které dodnes Machu Pichu obklopují. Podle příběhů, jež si po generace předávali kněží tohoto lidu, byly trhány skály na kamenné bloky, ze kterých se stavěly domy a rezidence bojovníků a kněží, kteří obývali toto město. Tento kámen se dobýval především na západních svazích And nedaleko Machu Pichu.

Ale již při výstavbě tohoto města se začali množit stížnosti od jeho stavitelů a mnohé z kmenů se začaly bouřit proti prokletí starověkých otců. Zdálo se, že se začínají tvořit první náznaky vzpoury proti „synovi Bohů“ Lhasovi. Pak se začala na obloze ukazovat podivná světla a v hromu a hrozném hřmění se začaly otřásat vrcholy And. To všechno byla předzvěst velkého povstání rebelů. Nyní následují informace o tom, jak k tomuto povstání došlo.

Machu Pichu bylo vždy svaté město. Jeho chrámy byly věnované slunci, měsíci, zemi, moři a zvířatům. Trvalo velmi dlouhou dobu, než bylo toto město kompletně vybudováno, ale když k tomu došlo, stalo se symbolem velké slávy a prestiže. Za vlády Lhasy neustále rostl počet válečníků. Byli silní a nemuseli se starat o živobytí nebo své rodiny. „Kronika Akakoru“ doslova říká:

Tito válečníci měli své oči pouze pro zbraně. Pod ochranou Bohů pozorovali nepřátelské pozice. Jejich jediným světem byla ochrana říše Ugha Mongulala. Instrukce jim předával osobně Lhasa, jelikož On byl „Syn Bohů“ a byl to skutečně velmi dobrý princ a vládce. Nikdo ho nedokázal porazit. Lhasa byl jedním z Bohů.

Za třináct dní byl povýšen do „sféry nebeské“, za třináct dní byl schopen dotknout se Slunce, za třináct dní byl schopen nabýt podoby ptáka a stát se skutečným ptákem. Za třináct dní se stal orlem. Všichni se před jeho schopnostmi skláněli. Jeho síla dosáhla limitů nebe i hranic Země."

Lhasa se stal úžasným inovátorem říše lidu Ugha Mongulala. Během tří set let jeho vlády položil základy mocné říše. Vymyslel nové zákony, které střežily odkazy bohů z Vesmíru tak, aby jejich dědictví bylo vždy k dispozici dalším a dalším generacím, které teprve přijdou na tento svět.

 

Samon a impérium na Východě

Lhasa často odlétal pryč ve svém zvláštním diskovitém dopravním prostředku. Navštěvoval svého bratra Samona. Toto podivné plavidlo dokázalo během velmi krátké doby přeletět přes rozsáhlé vodní plochy i hory. „Kronika Akakoru“ říká, že na konci „Velké Řeky“ se nachází „Východní oceán“ (Atlantský oceán) a právě v blízkosti tohoto velkého oceánu se nacházela říše Samonova. A tak Lhasa, princ Akakoru, často trávil čas se svým bratrem ve velkých městech „východní říše“.

Aby byly posíleny vazby mezi oběma národy, dohodli se bratři na výstavbě nového velkého společného města, které se nazývalo Ophir. Šlo o přístavní město a mělo se nacházet pří ústí „Velké Řeky“ (Amazonky). Byly doby, kdy se do tohoto města sjíždělo až na dva tisíce lodí přijíždějících s cenným nákladem. Ophir se tak velmi brzy stal jedním z nejbohatších měst této říše. A právě i z tohoto důvodu bylo terčem častých nájezdů a útoků ze strany jiných divokých kmenů.

Tyto kmeny dokázaly opakovaně útočit na Ophir, na připlouvající lodě i na okolní infrastrukturu. Teprve za několik set let na to, co Lhasa zemřel, se jim podařilo město podrobit. Ophir byl zcela zničen. Národ Ugha Mongulala musel nakonec útočníkům celou tuto provincii rozkládající se v blízkosti moře vydat. Město Akakor mělo k dispozici pouze útržkovité informace o osudu říše Samonovy.

Tyto informace byly uloženy ve speciálních svitcích nebo uvnitř zvláštních kamenů zelené barvy. V podzemí města Akakor se má podle informací uvedených v „Kronice Akakoru“ nacházet i ono zvláštní diskovité plavidlo, se kterým létal za svého života vládce Lhasa. Podle záznamů Kroniky bylo toto plavidlo velké šest metrů v průměru a vypadalo jako stříbrný tác.

(c)2010 Jaroslav Chvátal

Zdroj: www.matrix-2001.cz